Byla to docela velká legrace. Někteří panelisté se na pódium přiřítili na jednokolce, div si přitom nepolámali údy. Další si utahovali sami ze sebe - z oscilace „kancelářských“ developerů a jejich zákazníků mezi přehnaným akcentováním efektivity v duchu taylorismu a vlnami „dobroty“ pro zaměstnance. Ještě jiní zase akcentovali význam genetiky, která by klienty mohla zmenšit do rozměrů vhodných pro miniaturní byty, které jsou už ty jediné, na něž normální lidé finančně dosáhnou.

S klesajícími teplotami si začínají myši, potkani a další hlodavci hledat útočiště, ve kterém by přečkali zimu. Ideálním zimovištěm je pro ně teplé místo s dostatkem potravy – tedy drtivá většina budov, ve kterých se nejen bydlí. Vhodné prostory pro hlodavce jsou i v kancelářských budovách nebo nejrůznějších provozovnách či výrobních halách. Řada majitelů takových nemovitostí ani netuší, že mají ze zákona jisté povinnosti i na tomto poli.

Výstavba v regionech je logičtější – tvrdí Petr Hána, který má ve společnosti Deloitte na starosti právě domácí bytový trh. Má tím na mysli především menší rozdíl mezi počtem plánovaných a dostavěných bytů a také promptnější reakce na změny ekonomické situace. Obé lze do značné míry přičíst na vrub vyšší rychlosti povolovacích procesů – oproti Praze a dnes snad už i oproti Brnu.

Časy se mění. V současné době – na rozdíl od slavné meziválečné a poválečné éry Sigfrieda Giediona - architekti „ducha doby“ nebudují, a mise formování společnosti jim může být leda k pousmání. Přece by – snad – ale měli budovat jinak, jak je k tomu nabádá Martin Heidegger. Už proto, že cesta k nápravě nestavění sotva vede vyšlapanými stezkami, sotva ji zajistí budování tak jako doposud.

Minulý týden proběhl v Mnichově 21. ročník Expo Realu, evropského veletrhu komerčních nemovitostí a investičních příležitostí. Závěry a predikce účastníků Expo Realu jsou optimistické - navzdory geopolitickým tenzím, obchodním válkám a mezinárodnímu zadlužení zůstanou podmínky pro rozvoj realitního trhu v Evropě nadále příznivé.

Navzdory geopolitické nejistotě a zpomalení ekonomického cyklu se investice na globálním realitním trhu na konci prvního pololetí tohoto roku meziročně zvýšily o významných 18 % a a co do hodnoty dosáhly nového rekordu 1,8 bilionu dolarů (ve stejném období roku 2017 to bylo 1,5 bil. dolarů) - uvádí se v analýze společnosti Cushman & Wakefield, která mapovala aktivity na globálním trhu s komerčními nemovitostmi v relaci ke světovým metropolím.

Téměř 371 000 čtverečních metrů nových kanceláří aktuálně vzniká či se renovuje v Praze. Developeři tak reagují na robustní poptávku firem po větších a moderních prostorách. Vzhledem k omezené nabídce v centru, a to i širším, kde je dlouhodobý nedostatek vhodných pozemků nebo budov určených k přestavbě, vznikají nové projekty i ve městských částech, které zatím nepatřily k zavedeným kancelářským zónám.

Co si o „situaci nestavění“ myslí sami tvůrci architektury? Snaží se reagovat ve prospěch rozvoje svého řemesla? Jsou vůbec vybaveni k tomu, aby podpořili nebo dokonce „zařídili“ žádoucí obrat? Většina spisovatelů nerozumí literatuře více než ptáci ornitologii – zhodnotil Marcel Reich-Ranicki (nejvýznamnější německý literární kritik po druhé světové válce, papež literatury) teoretické zázemí, ale i řemeslnou výbavu dnešních tvůrců literatury. Situace současné architektury není o nic lepší.

Smlouvy mezi obcemi a developery (či obecně investory) se v praxi používají pro dojednání takové podoby záměru, která je přijatelná pro obě strany. Často zavazují developera ke spoluúčasti na nákladech, které obci v důsledku realizace jeho záměru vzniknou (například rozšíření školy kvůli zvýšení počtu obyvatel nebo prodloužení linek hromadné dopravy). Výměnou za „příspěvek“ ze strany developera se obec zavazuje k součinnosti ve správních řízeních, které realizaci záměru předcházejí. Taková její podpora však má své zákonné limity.

V centru Prahy je dům na domě, proluk a volných pozemků poskrovnu. A tak se jen výjimečně podaří vystavit v samém srdci metropole nový projekt. Jednou z takových výjimek je komplex Quadrio tvořený souborem šesti budov u stanice metra Národní třída. Administrativní budova vyrostla na místě bývalé proluky a parčíku u Spálené ulice a stala se jedním z největších stavebních zásahů v centru města v poslední době.

Coworking je trend a my ho chceme zachytit ještě v době jeho vzniku. Nemyslíme si, že je to jen nějaká prchavá móda! Tak Petr Herman komentoval otevření centra sdílených kanceláří HubHub na pražských Příkopech. A podle něj HB Reavis už dokonce chystá další hub, a to v paláci ARA na Národní. A jakoby na potvrzení jeho slov do Prahy právě přichází…

Není divu, že „mlčící většina“ netleská stavebnímu rozvoji, ani na něj není zvědavá – ukázali jsme si v předchozích kapitolách. Veřejnost vnímá správně, i když jen intuitivně, novou výstavbu v kontextu ekonomického růstu jako něco, z čeho je vyloučena. Ekonomický rozvoj se většiny české společnosti příliš netýká a netýkají se jí ani přínosy stavebního rozvoje a nové architektury - nový byt v Praze, v Brně i v dalších velkých městech je pro střední třídu finančně nedosažitelný.

Jednou z mnoha věcí, na které se musí při projektování budov myslet, jsou problémy spojené s hlukem. Exkluzivně pro Stavební fórum jsme vyzpovídali architekta Tomáše Filgase z ateliéru MS architekti. „Chytrým a racionálním návrhem stavby se dá ušetřit hodně finančních prostředků,“ tvrdí jednačtyřicetiletý rodák z Kroměříže.

Trigema – developerská společnost specializovaná na rezidence - byla náchylná k nejrůznějším inovacím odedávna a ani v současnosti tomu není jinak. Trochu to asi souvisí s tím, že Marcel Soural, její hlavní protagonista, vidí budoucnost rezidenční výstavby v české metropoli stále dosti skepticky. A velké naděje v něm v tomto ohledu nevzbuzují ani blížící se komunální volby.

Ekonomický růst není nezbytně nutnou podmínkou rozvoje stavebního, ani rozvoje veřejného prostoru. Keller Easterlingová v práci Critical Space Practice 4: Subtraction na příkladech ukazuje, že odstraňování staveb, tedy bourání, nebo ještě jinak ne-budování, je druhou polovinou budování. A předkládá příklady z americké krize substandardních hypoték v letech 2007 až 2012, kdy v krajních případech byly rodinné domy, zatížené nesplácenou hypotékou, odstraněny.

Kolem 2 100 korun denně je částka, jakou průměrně utratí turisté, kteří se ubytují v České republice. Jen minulý rok jich Praha přilákala rekordních 7,5 milionu. Právě útraty návštěvníků jsou jedním z hlavních pozitivních argumentů, které můžeme zaslechnout v diskuzi o krátkodobých pronájmech. Naopak zvyšující se počet turistů a strmý nárůst „sdíleného ubytování“ přidělává vrásky nemálo lidem v turisticky exponovaných oblastech.

Nejen plné nákupní tašky, ale i celkový zážitek rozhodují o opakovaných návštěvách zákazníků v obchodních centrech a galeriích. A bude to stále častější praxe. Do celkového dojmu návštěvníků zapadá také pestrá, kvalitní a hlavně široká nabídka restaurací, kaváren a bister. Podle zahraničních studií podíl segmentu „food & beverages“ v obchodních centrech nadále stoupá, někde i ke čtvrtině celkové pronajímatelné plochy. Tento trend je patrný rovněž u nás.

Cenový vývoj trhu bydlení od roku 2016 dělá starost centrálním bankéřům, makroekonomům i komunálním politikům (konečně!) … Otázka a odpověď na ni, kolem níž jsme doposud jen kroužili, zřetelně vystupuje na pozadí ekonomické a sociální polarizace české společnosti: jaký vztah k výstavbě nových bytů může mít člověk, který by na koupi bytu musel vynaložit 240 svých měsíčních platů, tedy veškerý svůj příjem za dvacet let? Ekonomické a sociální elity zatím řeší rychlost povolovacích procesů - aby mohly rychleji stavět, tedy zvětšovat svůj obrat -, řeší úrokové sazby hypoték – aby mohly lépe prodávat, tedy zvětšovat svůj obrat - … a podobně.

Nedá se říci, že bych jich přibývalo jako hub po dešti, ale je jasné, že kancelářská Praha vstupuje do období konjunktury coworkingových kanceláří. Razantně na tento malý, ale perspektivní trh právě teď vkročila skupina HB Reavis – jak a proč, o tom SF mluvilo s Petrem Hermanem, ředitelem českého výsadku HB Reavis.

V létě český development hlavně odpočíval nebo počítal své zisky, pokud ovšem nehledal zedníky, kteří se v Česku stali nanejvýš vzácnými. Větší pohyb a aktivitu vykazovala snad jen samosprávně-legislativní sféra. A dostavil se i výsledek - napříště se už pražští stavebníci nemusí zabývat osluněním. Léto ovšem bylo těhotné ještě většími nadějemi tohoto typu – v prázdninových měsících se projednávala také zásadní změna pražského územního plánu. Jen málo zainteresovaných hýřilo optimismem, ale jak se ukázalo počátkem září (a bude tedy zachyceno až v příští realitní kronice), tentokrát skeptici ostrouhali.