Ukazuje se skutečně dobrý a praktický důvod zabývat se komunikativními aspekty architektury – využitím, nebo snad renesancí těch „starých“ a stávajících, a také perspektivami nových možností, podob a způsobů komunikace společensko-kulturních hodnot prostřednictvím architektury. Než se za nimi vydáme, zastavme se ještě jednou u Friedricha Hölderlina. Kdo je tento génius , kterého většina z nás doposud neznala?

Pln zásluh [sice], leč přece básnicky bydlí Člověk na této zemi. - cituje Heidegger v jedné své eseji Friedricha Hölderlina. Pak vysvětluje: Když mluví o bydlení Hölderlin, má před očima základní rys lidského pobytu. Pobyt jako kategorii jsoucna, vlastní pouze člověku, představil Heidegger v eseji Bytí a čas: pobyt je jsoucno, jemuž v jeho bytí o toto bytí samo jde; pobyt si sám vždy [nějak] rozumí ze své existence.) … to, co se jinak nazývá existence člověka, budeme myslet z bydlení.

Architektura je fyzikální struktura vytvořená člověkem, aby v ní žili lidé, struktura trvající na daném místě a rezonující se společensko-kulturními hodnotami prostředí, které má povahu veřejného prostoru.

Architektura už zažila lepší časy. Branou k jejímu návratu na výsluní, které si užívala naposled v padesátých, možná šedesátých letech minulého století, má být veřejný prostor. Právě k němu mají (znovu) obrátit svoji pozornost architekti, protože formování fyzického, nejčastěji urbánního veřejného prostoru je základním úkolem a posláním jejich profese.

Stručně a výstižně je možné hovořit o konzumaci benefitů – mediaci – a zásobování jako o druzích urbánní komunikace, respektive o (dílčích) komunikačních funkcích urbánního veřejného prostoru. Poslední z nich – zásobování – je na ústupu, všechny tři navzájem odlišuje povaha jejich vztahu k benefitům města: konzumace benefitů ony hodnoty města a života v něm bezprostředně zahrnuje, funkce mediace jejich konzumaci zprostředkovává tím, že umožňuje lidem přístup (fyzický či vizuální) k ní, a funkce zásobování zajišťuje existenci benefitů saturací jejich potřeb surovin, energií a práce.

Urbánní veřejný prostor je místem, kde jsou konzumovány benefity, které poskytuje město jako svůj raison d’être – materiální požitky, jako je například hromadná doprava, bezpečnost nebo příležitost k výdělku, potažmo obživě, stejně jako společenské, kulturní a sociální zážitky. Ve veřejném prostoru jedni nabízejí a poskytují benefity a zážitky, zatímco druzí je přijímají a užívají si je, ať už se jedná o tradiční vymoženosti (obchod, služby, divadla, sportovní zařízení, galerie), o neformální společenské a kulturní aktivity (happeningy, pouliční divadlo a street art, komunitní „plácky“ a hřiště, bleší a farmářské trhy), nebo o tradiční promenády o svátečních dnech.

Různé typy a formy veřejných prostorů současnosti mají svůj předobraz v archetypech. Vedle již zmíněné stoy k nim patří především tržní náměstí středověkého města nebo blízkovýchodní karavanseraj, potažmo khan – zřejmě předobraz pražského staroměstského týnu, zvaného Ungelt podle poplatku, který zde za ochranu a přístřeší platili příchozí kupci. Nejen vzhledem k těmto vzorům veřejný prostor zůstával dlouho ve značném rozsahu prostorem venkovním.

Téma předchozí kapitoly bylo prošpikováno pojmem veřejný prostor. Čím si to veřejný prostor zasloužil? Je tak důležitý? Proč? A co to vlastně je veřejný prostor? Odpověď je skrytá v podstatě procesů, které v „převratném období civilizační revoluce, uvozující megaepochu metalurgizace, literaizace a urbanizace“ vedly ke zrodu města jako fenoménu a instituce. Stejná je i podstata procesů, které se podílejí na vzniku a rozvoji měst (respektive všech sídelních útvarů – nezapomínejme na vesnice) až do současnosti.

Slavné vily vystavěné mezi světovými válkami - dodnes ikony moderní architektury - nabízejí názorné příklady uplatnění nových architektonických myšlenek v praktické výstavbě. Výmluvné jsou nejen jejich do té doby neviděné formy, ale stejně překvapivá jsou i jejich dispozičně-provozní řešení. Jakkoli leckdy „nepředstavitelná“, osvědčila se tato řešení v provozu (nejčastěji rodinných) sídel a stala se nedílnou součástí skutečného nového životního stylu – na rozdíl od dispozičních a prostorových řešení mnoha současných rodinných domů, která jsou prezentována v architektonických médiích.

Zatím jsme zjistili, že současná architektura nemá na růžích ustláno a že si za to může sama. Takové hodnocení a současně odsudek nepopírá čestné výjimky soudobých architektur, které obohacují život svých obyvatel a návštěvníků a jsou „aktivně přítomné“ ve veřejném prostoru fyzickém i virtuálním. Předchozí ovšem platí především pro situaci u nás, v okolních zemích a vůbec v Evropě je současné postavení architektury zřetelně lepší, ale ani tam architektura nemá to postavení a společenskou podporu, co mívala. Přesah ve smyslu zobecnění je tedy snad na místě. Není divu, že současná stavební aktivita zaostává za „slavnou érou“ architektonické moderny a internacionálního stylu: kdo by toužil po architektuře nemastné-neslané, která přináší sotva co nového, co by tu už tak nebo tak nebylo, a vyčerpává se v estetické exhibici?

Architektonická moderna nebyla vždy a ve všech případech v zajetí socialistických a kolektivistických vizí, nikoli všichni modernističtí architekti podlehli dobové vlně levicového smýšlení. Navzdory masivnímu sociálnímu tlaku a bez ohledu na své označení se jim dokázala ubránitm alespoň pokud se excesů týče, například architektura Rudé Vídně - pod sociálnědemokratickým vedením bylo ve Vídni v letech 1925 - 1934 vybudováno 60 000 obecních bytů, které byly přidělovány do užívání s přihlédnutím k sociální potřebnosti, klasifikované sofistikovaným bodovým systémem.

Ve vztahu k praxi byli evropští architekti oproti těm americkým ve dvacátých letech 20. století ve výhodě, kterou jim připravila první světová válka. Ta se přehnala Evropou, ale Ameriky se nedotkla. Jen na Starém kontinentu tak obce i státy čelily problémům, jejichž řešení bylo nepochybnou doménou architektury. Chyběly administrativní i výrobní budovy, které válka zlikvidovala, ze všeho nejvíc ovšem evropská společnost postrádala bydlení.

První světová válka skončila – a architektura se stala moderní. Architekti konečně zpracovali všechny novoty, které se jedna za druhou objevovaly během 19. století, a dopracovali se k oné nové formě, kterou předpovídal Gottfried Semper před sedmdesáti lety. V Evropě se jí bude říkat (spíš) architektonická moderna (s „odbočkami“ konstruktivismu, Neue Sachlichkeit, De Stijl a neoplasticismu, …), v Americe (spíš) internacionální styl.

Teorie architektury, která by odpovídajícím a soustavným způsobem vyhodnotila vývoj před-moderní architektury dlouhého 19. století ve společensko-kulturním, tedy industrializačním a epochálním kontextu, se dnes až na výjimky nepěstuje. Na jejím místě bývá předkládána popisná historiografie či publicistika, v lepším případě útržkovité postřehy bez nezbytných souvislostí. Výjimkou je již zmíněná kniha nedávno zesnulého britského teoretika architektury československého původu Dalibora Veselého Architektura ve věku rozdělené reprezentace/ Problém tvořivosti ve stínu produkce.

Jak si vedla architektura v bezprostředním kontaktu s průmyslovou revolucí? Přádelna hedvábí Johna a Thomase Lombe v Derby z roku 1722 byla už uvedena. Autorem šestipodlažní, 60 metrů dlouhé, strohé budovy byl George Sorocold, absolvent university v Cambridge, který se do té doby zabýval převážně vodním inženýrstvím. V té době to ještě stále, jako v době Vitruviově, byli architekti, kdo „projektoval“ veškeré civilní stavby – inženýři vstoupí do odvětví až na samém konci 18. století, a to se vznikem École polytechnique v Paříži. Architekti stavby – stejně občanské jako inženýrské - nejen navrhovali, ale také vedli jejich realizaci. V případě jednodušších objektů je v tom i onom doplňovali stavitelé.

Položme si otázku, jaké síly formovaly ono dlouhé 19. století? Půjde při tom o to, zda tyto vazby sice „držely pohromadě“ fenomenální epochu, ale spolu s ní odezněly, staly se minulostí a dnes jsou pro nás jen připomínkou časů, poměrů a dějů minulých, nebo zda ve skutečnosti nalézají – nebo by mohly nalézat - uplatnění i dnes.

Architektura dospěla do stadia „moderní“ po éře překotných experimentů formových i konstrukčních. Bylo to období natolik výrazné a odlišující se od toho, co mu předcházelo, i od toho, co po něm následovalo, že si vysloužilo pitoreskní označení dlouhé 19. století. Pitoreskní proto, že „trvalo“ 125 let – počátek je datován Velkou francouzskou revolucí roku 1789, konec vypuknutím války, která jako první dokázala postihnout skoro celý svět, tedy rokem 1914. Pitoreskní, ale velmi výstižné.

Opustí-li dnes diskuse o současné architektuře – výjimečně – rovinu té populární popisné publicistiky, její ústřední zápornou postavou se zpravidla stane developer! Developer hamižný a bezohledný, který vydrancoval území = postavil toho na něm víc, než je zdrávo, vybetonoval někdejší park, zohyzdil krajinu plechovou krabicí supermarketu a na místo bytů postavil králíkárnu. Nechme teď stranou, že ta krabice je (většinou) v permanentním obležení koupěchtivých obyvatel a že ony „kotce v králíkárně“ si šťastní noví obyvatelé rozebrali dřív, než developer poprvé kopnul do země.

Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej, protože zklamala. Zklamala ty, kteří od ní očekávali důležitou roli při budování ducha nové doby a formování správné společnosti. Tak to přece „sliboval“ Siegfried Giedion a Mezinárodní kongres moderní architektury – a ona místo toho přinesla sídliště, města podřízená automobilové dopravě, paneláky a hektary celoskleněných rastrových fasád bez výrazu a lidskosti.

Pamatuji se, jak celé rodiny jezdily obdivovat nové stanice pražského metra, ještě ne zcela dostavěnou Novou scénu Národního divadla nebo Palác kultury (pro mladší: tak se původně jmenovalo to monstrum na severní hraně pankrácké pláně). Dnes spíš vlastním tělem brání v práci těžké technice při výkopech pro nějakou novostavbu – anebo nocují na chodníku u prodejny mobilních telefonů před zahájením prodeje nového modelu.