Zatím jsme zjistili, že současná architektura nemá na růžích ustláno a že si za to může sama. Takové hodnocení a současně odsudek nepopírá čestné výjimky soudobých architektur, které obohacují život svých obyvatel a návštěvníků a jsou „aktivně přítomné“ ve veřejném prostoru fyzickém i virtuálním. Předchozí ovšem platí především pro situaci u nás, v okolních zemích a vůbec v Evropě je současné postavení architektury zřetelně lepší, ale ani tam architektura nemá to postavení a společenskou podporu, co mívala. Přesah ve smyslu zobecnění je tedy snad na místě. Není divu, že současná stavební aktivita zaostává za „slavnou érou“ architektonické moderny a internacionálního stylu: kdo by toužil po architektuře nemastné-neslané, která přináší sotva co nového, co by tu už tak nebo tak nebylo, a vyčerpává se v estetické exhibici?

Architektonická moderna nebyla vždy a ve všech případech v zajetí socialistických a kolektivistických vizí, nikoli všichni modernističtí architekti podlehli dobové vlně levicového smýšlení. Navzdory masivnímu sociálnímu tlaku a bez ohledu na své označení se jim dokázala ubránitm alespoň pokud se excesů týče, například architektura Rudé Vídně - pod sociálnědemokratickým vedením bylo ve Vídni v letech 1925 - 1934 vybudováno 60 000 obecních bytů, které byly přidělovány do užívání s přihlédnutím k sociální potřebnosti, klasifikované sofistikovaným bodovým systémem.

Ve vztahu k praxi byli evropští architekti oproti těm americkým ve dvacátých letech 20. století ve výhodě, kterou jim připravila první světová válka. Ta se přehnala Evropou, ale Ameriky se nedotkla. Jen na Starém kontinentu tak obce i státy čelily problémům, jejichž řešení bylo nepochybnou doménou architektury. Chyběly administrativní i výrobní budovy, které válka zlikvidovala, ze všeho nejvíc ovšem evropská společnost postrádala bydlení.

První světová válka skončila – a architektura se stala moderní. Architekti konečně zpracovali všechny novoty, které se jedna za druhou objevovaly během 19. století, a dopracovali se k oné nové formě, kterou předpovídal Gottfried Semper před sedmdesáti lety. V Evropě se jí bude říkat (spíš) architektonická moderna (s „odbočkami“ konstruktivismu, Neue Sachlichkeit, De Stijl a neoplasticismu, …), v Americe (spíš) internacionální styl.

Teorie architektury, která by odpovídajícím a soustavným způsobem vyhodnotila vývoj před-moderní architektury dlouhého 19. století ve společensko-kulturním, tedy industrializačním a epochálním kontextu, se dnes až na výjimky nepěstuje. Na jejím místě bývá předkládána popisná historiografie či publicistika, v lepším případě útržkovité postřehy bez nezbytných souvislostí. Výjimkou je již zmíněná kniha nedávno zesnulého britského teoretika architektury československého původu Dalibora Veselého Architektura ve věku rozdělené reprezentace/ Problém tvořivosti ve stínu produkce.

Jak si vedla architektura v bezprostředním kontaktu s průmyslovou revolucí? Přádelna hedvábí Johna a Thomase Lombe v Derby z roku 1722 byla už uvedena. Autorem šestipodlažní, 60 metrů dlouhé, strohé budovy byl George Sorocold, absolvent university v Cambridge, který se do té doby zabýval převážně vodním inženýrstvím. V té době to ještě stále, jako v době Vitruviově, byli architekti, kdo „projektoval“ veškeré civilní stavby – inženýři vstoupí do odvětví až na samém konci 18. století, a to se vznikem École polytechnique v Paříži. Architekti stavby – stejně občanské jako inženýrské - nejen navrhovali, ale také vedli jejich realizaci. V případě jednodušších objektů je v tom i onom doplňovali stavitelé.

Položme si otázku, jaké síly formovaly ono dlouhé 19. století? Půjde při tom o to, zda tyto vazby sice „držely pohromadě“ fenomenální epochu, ale spolu s ní odezněly, staly se minulostí a dnes jsou pro nás jen připomínkou časů, poměrů a dějů minulých, nebo zda ve skutečnosti nalézají – nebo by mohly nalézat - uplatnění i dnes.

Architektura dospěla do stadia „moderní“ po éře překotných experimentů formových i konstrukčních. Bylo to období natolik výrazné a odlišující se od toho, co mu předcházelo, i od toho, co po něm následovalo, že si vysloužilo pitoreskní označení dlouhé 19. století. Pitoreskní proto, že „trvalo“ 125 let – počátek je datován Velkou francouzskou revolucí roku 1789, konec vypuknutím války, která jako první dokázala postihnout skoro celý svět, tedy rokem 1914. Pitoreskní, ale velmi výstižné.

Opustí-li dnes diskuse o současné architektuře – výjimečně – rovinu té populární popisné publicistiky, její ústřední zápornou postavou se zpravidla stane developer! Developer hamižný a bezohledný, který vydrancoval území = postavil toho na něm víc, než je zdrávo, vybetonoval někdejší park, zohyzdil krajinu plechovou krabicí supermarketu a na místo bytů postavil králíkárnu. Nechme teď stranou, že ta krabice je (většinou) v permanentním obležení koupěchtivých obyvatel a že ony „kotce v králíkárně“ si šťastní noví obyvatelé rozebrali dřív, než developer poprvé kopnul do země.

Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej, protože zklamala. Zklamala ty, kteří od ní očekávali důležitou roli při budování ducha nové doby a formování správné společnosti. Tak to přece „sliboval“ Siegfried Giedion a Mezinárodní kongres moderní architektury – a ona místo toho přinesla sídliště, města podřízená automobilové dopravě, paneláky a hektary celoskleněných rastrových fasád bez výrazu a lidskosti.

Pamatuji se, jak celé rodiny jezdily obdivovat nové stanice pražského metra, ještě ne zcela dostavěnou Novou scénu Národního divadla nebo Palác kultury (pro mladší: tak se původně jmenovalo to monstrum na severní hraně pankrácké pláně). Dnes spíš vlastním tělem brání v práci těžké technice při výkopech pro nějakou novostavbu – anebo nocují na chodníku u prodejny mobilních telefonů před zahájením prodeje nového modelu.

Nestaví se! Nejdříve se to přičítalo hypoteční krizi, ale ta je už pár let pryč - a stále se nestaví. Nestaví se tak zřetelně, že to přestává zpochybňovat i politická reprezentace Prahy. „Můžete si za to sami – je to důsledek toho, jak jste volili v roce 2010!“ - distancuje se současná pražská primátorka od všeobecné neschopnosti či spíše neochoty obecních zastupitelstev překonávat negativní postoj svých voličů k výstavbě. Přitom podstatně víc by se mohlo – a možná mělo - stavět téměř po celé ČR, tedy nejen v Praze.