Spolehlivá, na vrtoších počasí pokud možno nezávislá a bezpečná dálková doprava – v dlouhém 19. století železniční a námořní přeprava - umožňuje efektivní mezinárodní obchod velkými objemy zboží - a peněz. Umožňuje mezinárodní obchod fungující tak, jak to předpovídal už roku 1776 Adam Smith ve svém ikonickém díle An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations. „Bohatství národů“ se začíná zbavovat závislosti na tom, čím příroda obdařila teritorium, ve kterém národ žije, nebo na jeho schopnosti uzurpovat teritoria další. Základem bohatství se namísto toho stává intelektuální potenciál a produkce příslušníků národa, respektive obyvatel jeho teritorií – a směna surovin, zboží, práce, znalostí a dovedností. Přitom tato směna zahrnuje tradiční obchod i získávání a výměnu znalostí včetně například i špionáže (připomeňme Johna Lombe).
Národem, který takto už v 18. století bohatl především, byli Britové. A to bez ohledu na to, že nic jako britský národ neexistuje. Britové jsou „nositelé britské identity, jejíž základy byly položeny roku 1707 spojením Anglie, Walesu a Skotska v Království Velké Británie“. Království Velké Británie časem anektovalo různými způsoby mnohá další území, ale byli to především Skotové, Walesané, a před nimi ještě Angličané, kdo získávali rozhodující díl tohoto bohatství. Získávali ho jednak díky tomu, co dokázali vymyslet, jednak díky tomu, co dokázali koupit nebo jinak získat od druhých a „prodat“ dál.
Tkalcovský stav předstihl raketu
K investicím do textilního průmyslu – a do rozvoje jeho technologií – motivoval mnohem rychlejší obrat kapitálu ve srovnání se strojírenstvím. Další výhody přinesl časný odklon od výroby na zakázku k výrobě masové, pro neznámé odběratele (tedy vstup odvětví do „Toynbeeho soutěže“). Do „podnikání látkami“ po Glorious Revolution roku 1688 vstupují i četní neurození obchodníci, roku 1693 je uzákoněna svoboda tisku: jedno i druhé je dalším impulsem pro rozvoj textilního průmyslu. Příznačně, Edmund Cratwright patentoval tkalcovský stav poháněný parním strojem bezmála půl století před legendární Raketou bratrů Stephensonových (1829) a před slavnostním zahájením železničního provozu mezi Liverpoolem a Manchesterem v roce 1830 (tato dráha byla první veřejnou železnicí s parním pohonem na světě). Ještě před ní byla 1825 uvedena do provozu soukromá železnice mezi Stocktonem a Darlingtonem, a to rovněž se Stephensonovou lokomotivou. Pro zajímavost: železniční vozy na trati Liverpool - Manchster měla původně obstarávat vlečná lana, poháněná celkem 21 stacionárními parními stroji rozmístěnými po trati. Lokomotivy byly vzaty na milost teprve na základě přesvědčivých výsledků soutěže - závodu lokomotiv na trati.
Porozumění průmyslové revoluci, potažmo odkazu dlouhého 19. století, nalézáme tam, kde předmětem zájmu není industrializace sama ani její materiální stránka. Sigfried Giedion prokázal jedinečnou kompetenci znalce kořenů architektury, označované jako moderní, když v úvodu knihy Mechanization Takes Command z roku 1948 popisuje rostoucí zálibu ve strojních mechanismech počínaje druhou polovinou 16. století především v Itálii. Ukazuje, že motivem tohoto zájmu nebyla snaha o vyřešení nějakého praktického problému, natož o zdokonalení nebo nahrazení lidské práce. Vesměs se jednalo jen o jakési technické etudy, formální mechanická cvičení. Tomu odpovídala i technická úroveň vynalézaných a sestavovaných „hraček“. Nebyla o nic lepší, než úroveň svých helenistických předloh, ze kterých vesměs vycházely. Giedion z toho dovozuje, že v cechovním systému nebyla šance na cokoliv lepšího, na jakýkoliv podstatný pokrok.
Vaucasonovy etudy
Nebyla to ale jen restriktivní politika cechů, co bránilo praktickému pokroku ve smyslu přínosu pro společnost a pro člověka. Giedion předkládá příběh Jacquese de Vaucasona, geniálního mechanika ve službách francouzské koruny. Vaucason byl současníkem Johna Lombeho, Johna Kaye nebo James Hargreavese a ve své práci uplatňoval znalosti strojní mechaniky podobně jako oni, přičemž byl navíc také chemikem. Kolem roku 1740 sestrojil – pro potěšení a pobavení panstva – mechanického flétnistu, bubeníka a kachnu. Mechanický flétnista hrál na flétnu a vypadal a pohyboval se při tom jako živý člověk; totéž bubeník. Kachna, popsaná v D´Alembertově Encyklopedii, se nejen pohybovala (jako kachna), ale kvákala, přijímala potravu, žvýkala ji a dokonce vyměšovala: v jejích útrobách pracovala chemická laboratoř, která zpracovávala zrní a listy a měnila je … v cosi jako výkaly.
V roce 1741 kardinál Fleury, faktický vládce Francie, jmenoval de Vaucasona „Inspektorem manufaktur pro zpracování hedvábí“. Vaucason provedl řadu zlepšení do té doby existujících spřádacích a tkacích strojů. O půl století později, v roce 1804, Joseph Marie Jacquard sestavil dohromady fragmenty Vaucasonových „prototypů“, uchovaných v pařížské Conservatoire des Arts et Métiers, a velice rychle dospěl ke konstrukci Jacquardova stavu, který je etalonem tkalcovského stavu – ať hedvábnického nebo pro jinou přízi – prakticky do současnosti. V roce 1756 de Vaucason vybudoval hedvábnickou manufakturu v Aubenas poblíž Lyonu, kde zlepšil nebo vynalezl řadu detailů technologie i výrobních prostor, rozmístěných v třípodlažní budově. Zabýval se i problematikou osvětlení a větrání výrobních prostor. Jeho továrna předběhla Arkwrightovy anglické manufaktury o dvacet let v čase a pokud možno o ještě více v technické vyspělosti. Průmyslová revoluce nicméně probíhala ve Velké Británii – a ve Francii až o více než půl století později.
Industrializace pokračuje
Nabízí se přirovnání té sféry současné architektonické tvorby, která se programově vyhýbá nemovitostnímu developmentu, k Vaucassonovým mechanickým hračkám technicky i výrazově dokonalým, sotva však skýtajícím větší užitek. A i když je pojmeme jako průpravné etudy k budoucí „skutečné“ tvorbě, jejich užitek tím o mnoho nevzroste.
Lewis Mumford v knize Technika a civilizace připomíná, že [parní stroj, železnice, textilní továrny, železné lodě]… všechny tyto pomůcky vznikly z velké části cestou zkušenosti a praxe, zkoušením a vybíráním; … dosáhly by větší dokonalosti s použitím vědy, ale většinou byly uskutečněny bez její přímé pomoci.
Nezbývá než ocenit Toynbeeho pronikavý úsudek – a vrátit se k jeho definici industrializace. Už proto, že tato definice mimo jiné ukazuje, že industrializace nejen, že nepotřebuje žádné číslování - “průmyslové revoluce 4.0, …“, ale že je stále naší žhavou současností. Pokud jsme ji doposud chápali chybně, pokud nechápeme nebo si nechceme připustit soutěžní podstatu současné epochy a její kultury, je to naše chyba, na kterou pravděpodobně doplácíme. Podobně jako Vaucasonovi zaměstnavatelé.
Michal Šourek
