Vaším oborem je řízení energetických systémů. Na tomto poli jsou novinkou virtuální elektrárny, koncept, který se také někdy nazývá internet energií. Součástí virtuální elektrárny se může stát každý, kdo má solární panel na střeše, nebo elektroautomobil v garáži…
Ten koncept není úplně nový, v akademické elektroenergetice se o virtuálních elektrárnách mluví dlouho. Novum ale je, že už to není pouhá akademická spekulace, nýbrž něco, co se skutečně děje ve velkém. Například společnost Tesla provozuje svou Tesla Virtual Power Plant v Kalifornii a v Texasu, kde skutečně jednotlivci, kteří mají na stěně garáže baterii zvanou Tesla Powerwall, mohou využívat své auto jako generátor elektrické energie. Profitují z toho, že ve špičce jsou ceny energií v Kalifornii i v Texasu velmi vysoké, takže mohou získat podstatný příjem, když nabídnou výkon své baterie. Ten je poté přeprodán Teslou jakožto agregátorem výkonu, jak se říká v českém legislativním pojetí. Když už si nakoupili drahá auta a baterie, tak z toho alespoň něco mají.
Kdo je to onen agregátor výkonu?
Smyslem virtuální elektrárny je odstraňování rizik spojených s „občasnými“ zdroji, jak se někdy přezdívá fotovoltaice a větrníkům. Pokud jste velký hráč jako Sev.en Energy nebo ČEZ, tak si řízení rizik můžete obstarat samostatně v rámci skupiny. Když třeba ČEZ postaví 12 GW fotovoltaiky v Severočeských dolech a 6 GW větrníků, tak je schopen vyrovnávat výpadky jejich produkce v okamžiku, kdy přijde mrak nebo nefouká. Třeba využitím vltavské kaskády. Pokud se ale jedná o menší poskytovatele, tak ti nemají schopnost řídit rizika tak, aby byli schopni zajistit stálý výkon na té úrovni, která byla předem dohodnuta. Takže potřebují nějakého agregátora výkonu.
Jsou ta rizika opravdu velká?
Ve stávající situaci ani ne, protože objemy produkce fotovoltaiky a větrných elektráren jsou velice omezené, takže výpadky jsou na úrovni odchylky, kterou je možné zanedbat. Avšak v okamžiku, kdy se výkon těchto zdrojů bude počítat v desítkách gigawattů, bude taková rizika třeba nějak řídit. Větší část menších poskytovatelů – kteří budou mít třeba jeden megawatt ze solárních panelů na supermarketu nebo na parkovacím domě – budou potřebovat někoho, kdo bude agregovat výkon přes větší množství obnovitelných zdrojů. Přes bateriová úložiště, vodní nebo plynové elektrárny bude agregátor vytvářet výkon, který je nějakým způsobem předvídatelný a prodejný.
V Česku je takovou virtuální elektrárnou společnost Nano Energies. A jednou z největších virtuálních elektráren v Evropě je německá Next Kraftwerke, o jejíž koupi projevil zájem i ČEZ. Jak je na tom tato elekrárna z hlediska obnovitelných zdrojů?
Next Kraftwerke patřila jednu dobu k nejzářivějším hvězdám na evropské elektroenergetické scéně. Celou dobu své existence výrazně rostla, poslední rok byla schopna přidat dokonce 4 GW výkonu. Jejich byznys ale není založen jen na agregování malých zdrojů – tu nějaký kilowatt z panelu na střeše, tam jiný kilowatt z baterie v garáži. Významnou část objemu energie tvoří i velké solární parky o výkonu desítek megawattů, jejichž produkci poté prodávají spolu s certifikáty jako zelenou energii. Stejně významnou část ovšem tvoří agregace po částech malého, ovšem ve svém celku velkého objemu výkonu, který jsou schopni prodávat s nějakou zárukou na trhu. Trh se postupně proměňuje, také u nás už máme v pravidlech provozování přenosové soustavy ukotven nějaký agregační blok. V souvislosti s regulací EU o komunitní energetice lze počítat s dalšími změnami.
Bude taková kolektivní výroba energie v budoucnu běžnou věcí, anebo virtuální elektrárny zůstanou kvůli technickým překážkám nadále okrajovou záležitostí?
Z technického hlediska je to jednoduché, lidé si běžně pořizují malé zdroje energie a k nim bateriová úložiště. Ovšem dnes nejsou schopni energii z těchto zdrojů dobře monetizovat, za dodávky do distribuční sítě dostávají jen zlomek tržní ceny. Pokud tu energii nejste schopni využít doma, tak potom v nějakém smyslu okrádáte rodinu – investoval jste velký objem prostředků do technického vybavení, které nemůžete plně využít. Agregátor výkonu, tedy takzvaná virtuální elektrárna, by měl být v budoucnu schopen přiblížit ceny vaší energie tržním cenám. Ovšem způsob, jakým dnes prakticky všichni agregátoři výkonu systémy řídí, není uspokojivý. Není totiž ještě možné predikovat, kolik peněz bude jednotlivec dostávat do budoucna, nebo že to bude alespoň stejný obnos jako v případě jeho souseda se stejnou smlouvou s distribuční společností. Z pohledu jednotlivců je to frustrující. Snažíme se proto prosadit mechanismy, které by tu predikovatelnost a férovost zajistily.
Petr Bým
