O veřejný prostor mají pečovat také stavebníci, zejména ti profesionální, tedy developeři, pokud chtějí stavět více a snadněji. Jádrem problému, který je třeba řešit v zájmu nové výstavby, totiž není „křičící menšina“, které dnes šmahem čelí snad všechny projektové záměry. Podstatou problému je nezájem a pasivní odpor „mlčící většiny“ veřejnosti ve vztahu k architektuře a ve vztahu k nové výstavbě, která se jí dotýká.
Nedávný průzkum veřejného mínění, který provedla agentura IPSOS, ukazuje, že téměř 60 % Pražanů je rozhodně nebo spíše toho názoru, že v metropoli by se mělo více stavět – ovšem tak, aby se Praha novou výstavbou neměnila (!) (63 % rozhodně nebo spíše ano). Jakmile by však výstavba měla probíhat v blízkosti jejich bydliště, podporovalo by ji pouze 8 – 16 % respondentů (podle vzdálenosti bydliště od staveniště), zato 12 – 23 % respondentů je připraveno proti takové výstavbě aktivně protestovat - to je ona zmíněná „křičící menšina“. Kolem 65 % respondentů je taková výstavba lhostejná nebo k ní má pasivní negativní postoj - a to je „mlčící většina“.
[caption id="attachment_10430" align="alignnone" width="511"] I toto veřejné prostranství navrhl architekt: veřejným prostorem není (a nikdy nebylo), a důvodem není jeho fyzická zchátralost – naopak, fyzická devastace je důsledkem deficitu urbánní komunikace, tedy nefungování veřejného prostoru[/caption]
Prostranství a prostor
Místem, kde je „zakopán pes“ a kde je zároveň příležitost k potřebné pozitivní změně postojů veřejnosti, je urbánní veřejný prostor. Fyzický veřejný prostor je (z ekonomického hlediska) veřejným statkem, který může veřejnost konzumovat, nejčastěji zdarma, někdy za úplatu - v případě klubového veřejného statku, jakým je divadlo, biograf nebo golfové hřiště. Pokud jej pro ni stavebník – developer v rámci realizace svého podnikání připraví, může veřejnost konzumovat veřejný prostor bez ohledu na (případnou) ekonomickou frustraci i tradiční české „zápecnictví“. A může jej konzumovat s potěšením, pokud má veřejný prostor odpovídající kvality. Veřejné prostranství, byť funkční z hlediska dopravy motorové, cyklistické i pěší, a sebeúhlednější, třeba vybavené zelení i lavičkami, samo o sobě nestačí. Příliš nepomohou ani umělecká díla, zdobící a ozvláštňující prostranství samotné nebo průčelí okolních budov.
Jak získat „mlčící většinu“
Naklonit si „mlčící většinu“ dokáže jen funkční, vitální veřejný prostor, který je platformou urbánní komunikace sociálních, společensko-kulturních hodnot - a poskytne také materiální urbánní benefity, funkci mediační i zásobovací. Klíčovým slovem v dané souvislosti je participace – ve smyslu ovšem odlišném od toho, který mu dávají politici a občanští aktivisté. Zapojení veřejnosti, obce, občanských sdružení nebo prostě sousedů do přípravy nebo realizace stavby ve smyslu finančním nebo ve formě respektovaných připomínek k její koncepci a k jejímu návrhu samo o sobě participací na veřejném prostoru není – může být cestou k ní. Participace na fyzickém veřejném prostoru je výsledkem habermasovského komunikativního jednání, které vybudovaný veřejný prostor podnítil a jehož je vitální platformou. Participativní je takový fyzický veřejný prostor, který žije – ve kterém se lidé rádi setkávají, baví se, sdělují a předvádějí, co mají na srdci a zajímají se o sdělení druhých, prostor, se kterým se identifikují a který (spolu)vytváří lokální nebo komunitní identitu.
[caption id="attachment_10431" align="alignnone" width="509"]
Prostor, který formoval stavební rozvoj minulých staletí, je vitálním veřejným prostorem – a nepotřebuje k tomu projekt ani nákladnou realizaci veřejného prostranství[/caption]
Prostou produkcí nových bytů, kanceláří, obchodních center, zkrátka nových budov stavebníci českou „mlčící většinu“ na svou stranu nezískají. Nejspíš by ji nezískali, ani kdyby uživatelská kvalita takové produkce byla ve všech ohledech výborná. (Příliš) nepomohou ani její estetické kvality, i kdyby byly nesporné (ponechme stranou, že taková situace je ze své podstaty velmi nepravděpodobná). Soustředit se na veřejný prostor ovšem neznamená opustit architekturu. Právě naopak! Co jiného než architektura budov – spolu se zelení, krajinou, atmosférou a jistě také úpravou samotného veřejného prostranství - formuje fyzický veřejný prostor?! Tento vztah architektury a fyzického veřejného prostoru je asi zřejmý, i když v praxi často odsunutý na vedlejší kolej. Architektura jednotlivé budovy nebo souboru budov však potřebuje veřejný prostor ne méně, než veřejný prostor potřebuje architekturu. Architektura vzniká teprve expozicí ve veřejném prostoru, situováním na platformě komunikace společensko-kulturních hodnot. Pravda je, že fyzickému veřejnému prostoru v tomto ohledu „pomáhá“ virtuální veřejný prostor: tradiční média i informační a komunikační technologie. I v této konkurenci však role fyzického veřejného prostoru ve vztahu k architektuře zůstává nezastupitelná.
Michal Šourek
