Udržitelný rozvoj se stal mantrou politiků a energetiků. K nim se připojili i architekti spoluprací při kreslení radostné budoucnosti v podobě pasivních či „nearly zero energy“ domů. Veřejnosti se přitom slibuje: „Pokud budete třídit odpad, zateplíte si dům a na střechu dáte solární kolektor, budete se mít dobře vy i vaše děti!“ Naproti tomu známý architekt Michel Rojkind nabádá:„Nestarejme se jen o to, kolik elektrické energie budova ušetří: starejme se také o to, jakou mentální energii předá svému okolí a lidem, kteří s ní přicházejí do styku“.

Je proto dobré, že development znovu objevuje veřejný prostor – jeho význam však zůstane nedoceněný, dokud mu nebude přiznána důstojná role v kontextu udržitelného rozvoje. Veřejný prostor totiž není jen platformou pro získávání voličských preferencí nebo arénou architektonické exhibice. Je to struktura nesoucí hodnoty, které by měla společnost ve vlastním zájmu chránit ne méně než třeba přírodu nebo energetické zdroje. Tyto hodnoty odpovídají základním potřebám člověka, které jsou jednak fyzické, materiální, jednak kulturní v civilizačním slova smyslu a konečně sociální; jsou to ony, které formují v měřítku měst i krajiny vývoj prostředí, vytvářeného stavební nebo jinou obdobnou činností člověka. Podotkněme ještě, že pojem „kultura“ v předchozí větě agreguje souhrn znalostí, sdílených zkušeností a intelektuálních výdobytků společnosti, její hodnotové žebříčky i vzorce chování. Z praktického hlediska je tak součástí kultury v tomto smyslu například politika a náboženství, ekonomické zvyklosti i finanční nástroje – od úroku přes monetární mechanismy a pojistné produkty až po způsoby sociálního zabezpečení a filosofii tvorby státních rozpočtů.

Forma a funkce veřejného prostoru

Historické i současné veřejné prostory ukazují vztah mezi jejich formou a funkcemi na jedné straně a různými polohami života společnosti na straně druhé. Tak například Alfarezidence na pražském Vackově, Zåhrada v Lysé nad Labem, Nová Klamovka v Praze na Smíchově a možná i Central Park na Žižkově jsou příklady „nového sousedství“. Jeho východiskem je vztah sociálních a kulturně-civilizačních hodnot prostředí, které tak či onak uspokojují odpovídající potřeby lidí. Zjednodušeně je možné říct, že nové sousedství je o „společenském životě všedního dne“ na rozdíl od „cohousingu“, který je i o společném životě – což vyvolává v kontextu socialistické zkušenosti značnou averzi. Nové sousedství je pokusem využít a aktivovat kulturně-civilizační hodnoty architektury především poloveřejného prostoru. Úkolem architekta „v žoldu soukromého investora“, tedy developera, pak je vytvořit hierarchickou soustavu prostorů od veřejných přes různá „polo-„ až po soukromé tak, aby vzniklo prostředí, které bude atraktivní pro návštěvníky, aby „žilo“ – a zároveň bylo bezpečné i „útulné“ pro domácí.

Udržitelnost v Africkém rohu

Velmi odvážně – a vše nasvědčuje tomu, že úspěšně – se touto cestou vydaly městské správy hned několika jihoamerických metropolí při řešení problému chudinských čtvrtí (favel), charakteristických špatnými hygienickými podmínkami, živelnou výstavbou – a především extrémní kriminalitou a nezaměstnaností stejně jako nízkou úrovní vzdělání obyvatel. Bibliotheca a park Espaňa v Medellinu, lanová dráha, propojující favelu Barrio s centrem Caracasu nebo nové obchodní a komunitní centrum favely Paraisópolis v Sao Paulu nastartovaly skutečnou konverzi slumů – na rozdíl od předchozích asanačních zásahů i budování inženýrské infrastruktury, které zlepšilo technicko–hygienické podmínky života v lokalitě, aniž by to přineslo kýžený pokles kriminality nebo ústup sociálního vyloučení, o ekonomické situaci obyvatel nemluvě.

Favelám otevřela cestu k udržitelnému rozvoji i životu jejich obyvatel teprve výstavba kulturních zařízení, škol a navazujícího veřejného prostou. A také lanové dráhy, která „pustila“ obyvatele slumu do města. Namísto exportu kriminality a bídy z favel „ven“ lanovka vozí opačným směrem ekonomický a sociální vzestup. Ne, že by začalo fungovat „nice places make nice people“ – jen se nejprve omezila, aby následně sama odumřela trajektorie „graceless places make nasty people“.

Veřejný prostor je třeba důsledně zařadit do rámce udržitelného života jednak proto, že tam zásadně patří, jednak proto, že to pomůže jeho rozvoji. Nelze tvrdit, že kvalitní veřejné prostory „zařídí“ doktrína udržitelného života: to by byl idealismus, ne-li demagogie. Skutečnost ale dokládá, že zanedbané, nebezpečné, nemotivující – anebo takové veřejné prostory, které uvolňují v člověku to špatné v jeho osobnosti – jsou objektivní překážkou udržitelného života. Z toho ovšem logickou dedukcí vyplývá, že kvalitní veřejný prostor přichází jako naplnění požadavku udržitelného rozvoje. Pro architekty i pro širokou veřejnost to vyjde alespoň v určitém ohledu nastejno. Až budou vesměs realizovány kvalitní návrhy veřejných prostorů, budeme vědět, že se společnost rozvíjí udržitelným způsobem – bez ohledu na množství a cenu distribuovaných emisních povolenek.

Foto a vizualizace: MS architekti, CPP, archiv autora