Jsme ve válce a ještě nějakou chvíli budeme – jak národu opakovaně sděluje premiér Babiš. Prozíravější člověk ale i v takové situaci musí uvažovat o zítřku - co bude, až válka skončí? Na sčítání ztrát je ještě brzo, ale už dnes je na místě otázka, jaké máme pro „poválečnou“ obnovu výchozí podmínky. Odpověď? Jsou dobré a v rámci Evropy dokonce nadprůměrně dobré!!
Dvě procenta, pět procent, 10 %? Jaký bude skutečný pokles českého HDP dnes nikdo nemůže tušit. Konec je zatím v nedohlednu. Každopádně ale budou na eliminaci všech ekonomických ztrát zapotřebí peníze. Budeme je mít? Ponechme v tuto chvíli stranou úspory obyvatelstva i devizové rezervy ČNB a berme v potaz jen státní výdaje.
Opatrné Česko
Původně rozpočet pro rok 2020 počítal s deficitem kolem 50 miliard, nyní ministryně financí mluví o schodku 200 miliard korun a jsou i odhady vyšší. Průběžný státní dluh letos tedy určitě razantně naroste, Česko, respektive český stát, si bude muset půjčit více, než se předpokládalo.
Každý věřitel se v takových chvílích žadatele o úvěr ptá na jedno: a kolik už dlužíte? Inu – málo. Ba dokonce jsme stran veřejného dluhu – spolu s Lucemburskem, Bulharskem a Estonskem – s ekvivalentem zhruba 35 % HDP přeborníky. Netřeba Česko porovnávat s Řeckem (135 % HDP) nebo Itálií (180 %), stačí se podívat za kopec. Tradičně finančně opatrné Německo je dlužné 60 %, Rakousko 75 % a nám hospodářsky blízké Polsko 50 % svého HDP.
Pro loňský rok ČSÚ náš hrubý domácí produkt spočítal na 5,647 bilionu korun. Abychom se tedy svou zadlužeností dostali na úroveň našich šetrných severozápadních sousedů, museli bychom si na koronavirus vydlužit asi 1 500 miliard korun - a to jistě nebude třeba. A jisté je i to, že si nebudeme půjčovat nějak přehnaně draho.
Dole jako nahoře
Není od věci podívat se také zadlužení „občanské“. Na tomto poli vyslovenými premianty nejsme, ale neschází nám k tomu moc. Unijní statistiky sledující poměr „household debt/GDP“ pro Česko uvádějí 34 %, Polsko 35 %, u Německa opět uměřených 54 %. Pak už to ale leckde jde strmě nahoru: od Francie se 70 %, přes Británii a Švédsko se zhruba 90 % až po Norsko, jehož obyvatelé dluží docela astronomickou částku rovnou 109 % norského HDP. Trochu zvláštně ve světle těchto čísel pak vyhlíží náš celonárodní problém se statisícemi exekucí.
Zejména pro realitní trh jsou možná relevantnější údaje o hypotečním zadlužení. I na tomto poli Česká republika vykazuje čísla, která mohou stran budoucnosti vzbuzovat optimismus. Například v roce 2016 populace ČR byla hypotečním bankám dlužna částku v hodnotě 22 % českého HDP. V Evropě má i tento ukazatel velmi široké rozpětí, ale když budeme sledovat jeho horní úvrať, pak se přes německých 35 % a britských 67 % dostaneme až k rekordním 125 % HDP ve Švýcarsku. A zase trochu zvláštně v těchto souvislostech vyhlížejí restrikce hypotečního trhu ze strany ČNB.
Víceméně nulová nezaměstnanost už je bohužel minulostí. Další vývoj příjmů českých domácností těžko odhadovat, každopádně ale do horších časů vstupují nepředlužené stejně jako stát.
Žádná repríza
V Česku se už skoro zapomnělo, jak ostudným (a dosud neprošetřeným) způsobem byla v roce 2013 doslova svržena vláda Petra Nečase. V kolektivní paměti asi zůstal jen hanebný a potupný způsob, jakým tehdy byla Jana Nygyová předváděna veřejnosti, totiž jako kříženec sériového pedofilního vraha a kanibala Hannibala.
Ještě méně vzpomínek se asi vztahuje k předchozí činnosti Nečasovy vlády. Je to velká škoda, zejména na ni bychom neměli zapomínat. V letech 2010 – 2013 totiž českou ekonomiku geniální národohospodářské duo Nečas – Kalousek přivedlo do recese, paradoxně v zájmu ochrany Česka před globální finanční krizí. Tehdy vláda drsnými rozpočtovými škrty (nepříliš obrazně řečeno se týkaly i dotací na slepecké hole) a hlavně stopkou pro většinu veřejných investic podlomila poptávku veřejného sektoru. A totéž udělala se spotřebou soukromou. Docela úspěšně totiž přesvědčila střední generaci, že co nevidět přijde o práci, důchodce, že jim zbude jen žebrácká hůl, a mladým vnukla představu, že nemohou počítat ani s tou holí.
Výsledek se samozřejmě – a to v době podlomené poptávky na světových trzích – dostavil v podobě recese. Její kořeny už před lety odhalil ekonom Josef Kotrba: „Češi si krizi vyrobili sami!“
Před opakováním takové nesmyslné politiky už ostatně varují stavaři (konkrétně SPS), a to nikoli náhodou – právě stavební sektor to tehdy odskákal nejhůř a ještě dodnes se tak úplně nevzpamatoval.
Vláda přesně na míru
Repríza tohoto absurdního představení nám ale dnes zjevně nehrozí. Především jsou v současné vládě nejméně dva lidé (premiér a Karel Havlíček), kteří hospodářský život znají nejen z učebnic či parlamentních debat. Restartu dobře poslouží i zjevná bezideovost a populismus, jež jsou pro Babišův kabinet charakteristické. Z toho plynou dvě věci: vláda bude podporovat ekonomiku, a to tak, aby přitom příliš nepoškodila občana. Poslední slovo předchozí věty lze nahradit pojmem „volič“ – k urnám, v nichž bude skryta naše budoucnost, půjdeme už příští rok!
Ke cti týmu ze Strakovky je na místě konstatovat, že zachování chodu hospodářství má vláda na paměti od prvního dne koronavirové krize. Zatím hlavně redukcí či odkladem daní a jiných plateb, nebo podporou firem včetně dotací mzdových fondů. Lze ale oprávněně předpokládat, že později se pokusí kola ekonomiky roztočit i aktivními kroky, které budou nepochybně zapotřebí – alespoň domácí poptávku bude nutné zachovat, protože ta zahraniční nepochybně bude pandemií oslabena. Ostatně sám premiér už jakoukoli redukci veřejných investic víceméně vyloučil.
Aby ale vše směřovalo správným směrem a nedělalo se moc chyb, bude dobré, když právě firemní sféra bude nyní se státní správou komunikovat co nejvíce. Shrnuto: Česko si může dovolit utrácet a investovat i na dluh a má vládu, která to umožní.
Střídmě a se zdravým rozumem
Peníze si tedy půjčíme, vláda je rozdělí – ovšem ještě někdo další to všechno musí odpracovat. Tohle je ale patrně nejsnadněji vypočitatelná neznámá ze složité rovnice pro onen příslovečný den poté.
„Sorry jako - my pro vás roušky nemáme! Ale opovažte se od zítřka bez nich vyjít na ulici!“ V mnoha jiných státech by taková vládní direktiva nejspíš vyvolala celonárodní povstání. Obyvatelstvo Česka si ovšem bez zbytečného reptání přes noc roušky svépomocí vyrobilo a pak v nich jednotně vyšlo do ulic. Národ takhle uměřený a takto schopný akceptovat změnu podmínek se nemá tak moc čeho obávat. Vlastně jde jen o to, aby mu vláda pomohla a hlavně neházela klacky pod nohy – a on sázel především na zdravý rozum.
Petr Bým
