Zvnějšku se PSN jeví tak trochu jako hybrid developmentu a správy nemovitostí?
Myslím, že to tak je. Historie firmy tomu odpovídá. Začínali jsme před zhruba třiceti lety rekonstrukcemi a následně správou činžovních domů, ale firma rostla a v posledních pěti letech už se zabýváme i standardním developmentem. Protože ale řada realizovaných projektů zůstává v našem rodinném portfoliu, jsme stále angažováni ve správě tohoto majetku.
Když se soustředíme na development, jak na tom PSN je dnes?
Máme v chodu přes třicet projektů, a to v dost širokém spektru – začíná to těmi pro nás tradičními rekonstrukcemi a končí velkými projekty, jako je třeba revitalizace brownfieldu po vršovické Kohinorce.
Vaše společnost se původně jmenovala Pražská správa nemovitostí, pak jste to zkrátili jen na PSN. Má to signalizovat expanzi do regionů?
PSN měla v minulosti mimo Prahu několik poboček, nakonec si ale existenci historicky obhájila jen ta v Pardubicích s poměrně širokým záběrem, takže je například aktivní i na Královéhradecku. Ale protože v metropoli není pro nové projekty moc prostoru a také se tady staví dosti komplikovaně, i dnes uvažujeme o regionech – právě nyní je to konkrétně Brno.
Už jste zmínil vršovický areál Koh-i-noor. V jakém stadiu se tento projekt nachází dnes?
Přípravy jsou poměrně složité a nejde jen o to, že to je v Praze pravidlem – jde totiž o celý blok, kde by ve finále na pozemku o rozloze skoro dvou hektarů mělo vzniknout zhruba 600 bytů a k tomu nějaké kancelářské prostory. Také jsou tam dva památkově chráněné objekty, což všechno samozřejmě ještě dále komplikuje. Ale už jsme našli potřebnou shodu s magistrátem i městskou částí a pracujeme na podkladech pro územní řízení.
Kohinorka je nepochybně významný projekt, ryzí development, ale sám jste zmínil, že se i dnes zabýváte rekonstrukcemi starších bytových domů. To je přinejmenším v pražském developmentu trochu nezvyklé?!
Je to tradice. Jak jsem už říkal, právě takovými projekty PSN začínala a my je dodnes máme rádi. Jak se říká, umíme je a také pochopitelně oceňujeme rychlost jejich realizace. Přitom ale chceme mít v portfoliu našeho developmentu plné spektrum projektů, od těch malých až po ty velké jako je Kohinorka.
Cestou k vám jsem šel kolem tří žižkovských činžáků, kde právě probíhá – ve vaší režii a v duchu vašich tradic – rekonstrukce. Ale takovým projektem, i když hodně jiným, je vlastně i Vanguard, původně modřanská Mikrotechna?!
Máte pravdu, ale možná by v tomto případě bylo více na místě mluvit o přestavbě. Třeba fasáda, vnější vzhled toho domu bude zcela jiný, než byl. A původně jde o výrobní objekt, který nyní přestavujeme na loftové byty. Je to i proto hodně výjimečný projekt, navíc tam bude spousta unikátních technických vychytávek, na které by třeba v secesních domech mohlo dojít jen stěží. Jde například o autovýtahy až do bytů – takže jejich uživatelé budou mít své miláčky takřka v obývacím pokoji. Kompletně hotovo by mělo být v polovině příštího roku. Už svou povahou Vanguard směřuje do segmentu luxusního bydlení, byty mají velikost od 30 do 300 metrů čtverečních, cena se pohybuje v rozmezí 150 000 – 200 000 korun za metr plochy. Zhruba polovina bytů už má majitele.
Už jste několikrát zmínil problémy s výstavbou v Praze. Ale z toho, co říkáte, se zdá, že PSN všechny ty potíže zvládá velmi dobře. Nebo je to jinak?
Složitá a velmi zdlouhavá výstavba v Praze bezesporu je, to neříkám nic nového. Ale je to trochu lepší než v minulosti. Začalo se to lámat, když primátorkou Prahy byla Adriena Krnáčová a k lepšímu stavění Prahu posunuli i pánové Svoboda a Hudeček. Ale právě paní Krnáčová snad jako první vznesla tuto tezi: pokud chceme v Praze bydlet, a to za rozumné peníze, musíme vědět, jak město bude vypadat za deset, dvacet a více let. Z podobných úvah nakonec vzešel požadavek či nutnost v Praze postavit kolem 10 000 nových bytů ročně. Stavíme jich ovšem tak polovinu a ještě velmi složitě. Jistě, situace se skutečně trochu zlepšila, na radnicích i úřadech už jsou často lidé, kteří nám neházejí klacky pod nohy. Ideální to ale ani zdaleka není, ještě stále se v komunálních volbách kandiduje s heslem ´Zastavme developery´. Výstavba v Praze je stále otázkou politické odvahy, což developerské společnosti ovlivňují někdy velmi složitě. My jenom procesujeme to, co nám legislativa, územní plán a politici definují – podmínky a mantinely výstavby určuje normami stát a územním plánem obec. Politická podpora je nicméně klíčová. Ale jak jsem říkal, na mnoha místech už je patrná snaha výstavbu podpořit, nikoli blokovat. Ovšem nelze nezmínit skutečnost, že všechno ještě dále komplikují vztahy mezi Prahou, tedy magistrátem, a městskými částmi. Ale to je zase jen jedna část problému, druhou pak je legislativa.
To mi přímo nahráváte na další dotaz: jak vidíte peripetie kolem nového stavebního zákona?
My jsme jeho tvorbu sledovali velmi pozorně. A konečnou podobu zákona, schválenou loni v létě, jsme rozhodně považovali za posun k lepšímu. Jenže nyní máme novou vládu a ministra Bartoše, který chystá změny, o jejichž rázu dnes můžeme jen spekulovat. Takže jsme to víceméně pustili ze zřetele a řídíme se platným zněním zákona. Upřímně řečeno, nám je do určité míry jedno, jaký ten zákon bude. To, co potřebujeme, jsou transparentní a předvídatelné podmínky. My si nakonec poradíme se vším, nejhorší je nevědět.
Jakousi racionalizaci vztahů mezi městem a developery snad přineslo úsilí dnes už bývalého náměstka pražského primátora Petra Hlaváčka. Mluvím o těch často přetřásaných kontribucích.
To je jistě pravda, ale výsledkem jeho práce je jenom jakési doporučení, městské části nemají povinnost se tím magistrátním vzorem řídit. Ostatně tam, kde byla vůle, se obešli bez něj. A pak je tady jedna zásadní věc: jakákoli kontribuční dohoda nemůže přenášet odpovědnost za rozvoj městské části nebo její jedné lokality na developera. A naopak komunální politiky této odpovědnosti zbavit. Takové tendence jsou nezřídka patrné.
Zní to dost skepticky!
To bych nechtěl, on také každý projekt je jiný a realizuje se v někdy velmi odlišných podmínkách. Z tohoto úhlu pohledu máme projekty, kde jdeme v souladu s městkou částí systematicky kupředu. Nicméně se najde i dost příkladů takových projektů, kde jsme posouváni do role města či státu, jak investičně, tak z hlediska územního rozvoje. Vnímám, že nejen developeři, ale společnost obecně, by měla tlačit především na politiky a legislativně také na úředníky, aby se územně plánovalo, připravovalo a stavělo. To, zda bude dostatek finančně dostupného bydlení v zásobě, je především jejich odpovědnost.
Petr Bým
