Proč se v Česku staví tak málo a tak obtížně? Proč má česká veřejnost ke stavebnímu rozvoji většinou apriorní negativní postoj? Ze zahraničí k nám přicházejí zprávy o řadě projektů moderní družstevní, skutečně participativní, (protože) svépomocné, výstavby. Takže další otázka: proč „to“ v Německu, ale i v Rakousku, Švýcarsku, v Dánsku či Skandinávii jde - a v České republice nikoli?
U nás byly napsány a obhájeny na téma cohousingu četné dizertační práce, proběhla řada konferencí, v mediálním prostoru se objevují reportáže s touto tématikou a současně je vlastní bydlení pro řadu lidí statkem stejně žádoucím, jako nedostatkovým. Realizován však u nás doposud (pokud je známo) nebyl jediný takový dům, zatímco v zemích, o kterých již byla řeč, jsou už stovky realizovaných projektů družstevního svépomocného bydlení, podporovaných veřejnými správami i samosprávami – a další se připravují nebo už stavějí.
Proč to jinde funguje a u nás ne? Právní předpoklady jsou při tom velmi podobné a obdobná by měla být i východiska kulturní. A konečně: je náhoda, že svépomocná výstavba dobře funguje v zemích, kde se obecně staví více a také lépe, respektive kvalitněji než v České republice? Existuje nějaký přímý vztah, přímá úměra mezi vůlí společnosti ke stavebnímu rozvoji na jedné straně, a na druhé straně velikostí podílu veřejnosti, která se na stavebním rozvoji aktivně podílí – řečeno s Heideggerem, která již vybudovala, buduje a setrvává v předsevzetí budovat jinak? Anebo je to (spíš, nebo aspoň také) otázka architektury, která se v té které zemi pěstuje – tedy otázka toho, co se kde staví?
Architektura pro laiky?
Není to jen architektura rezidenční, která prosperuje úměrně tomu, jak dokáže komunikovat s „publikem“, jak umí podnítit participaci uživatelů i veřejnosti. Realitní magazíny jsou plné zážitkových „incentiv“, kterými se snaží budoucí uživatele přilákat architektura kancelářských komplexů. Také architektura hotelů se snaží vtáhnout své publikum do děje – někdy nabízí prostředí „jako doma“, jindy hýčkání přepychem – a neobejde se přitom bez podpory provozních služeb. Provozní potřeby přitom současně vstupují i do architektury. Může se jednat jen o nějakou dekoraci, ale také o kompletní interiéry restaurací, barů a pochopitelně i hotelových pokojů – přitom je mnohdy navrhují lidé s kompetencí a vzděláním hotelových manažerů. A mnohdy úspěšně, pokud se odezvy hostů, ale i profesní publicistiky týče. Architektura v tomto případě vzniká bez architektů. Nebo jinak řečeno: na principu participace se architekty stávají i lidé bez formálního architektonického vzdělání, zato s participativní praxí.
Participativní logistika
Fenomén participace proměňuje i oblast tak prozaickou, jako je výstavba a architektura logistických parků. Jejich rozvoj má akcelerovat e-commerce se svými sofistikovanými potřebami – digitalizací, automatizací a robotizací, samozřejmě doprovázenými energetickými úsporami, snahou o ekologickou integraci a zvýšeným důrazem na vnější vzhled areálů - a také na participaci „dotčené“ veřejnosti. Zatímco dříve byla základem hodnoty logistických kapacit samotná stavební struktura, dnes už to začíná být jejich vnitřní vybavení. Ve skutečnosti o veřejnost a veřejný prostor dbají logistické projekty stejně málo (nebo nešikovně) jako ty kancelářské, ale snaha, nebo alespoň tušení souvislostí tady už rozhodně je. Stavitelé logistických areálů přinejmenším deklarují zájem o komunikaci s okolím, tedy s obyvateli přilehlé lokality, i zájem o podporu rozvoje území. Zjevně začínají chápat, že mají v tomto ohledu mnoho možností, jako je třeba sport, kultura či ekologie; někteří sázejí na školství a dokonce i na bydlení – vždyť logistické parky ve stále větší míře potřebují kvalifikované zaměstnance.
Kritériem rozlišení „staví se / nestaví se“, stavební rozvoj a architektura „jsou vítány / nejsou vítány“, mají podle teorie být komunikativní aspekty architektury, potažmo její zakotvení ve veřejném prostoru a participace. Problém současné (české?) architektury ovšem – zdá se – spočívá v tom, že pro participaci neposkytuje potřebný prostor, natož aby k ní vybízela. Participace přitom byla jedním ze základních kamenů architektonického výrazu odedávna. Hluboké sdílené prožitky a představy, které vyvolávala architektura středověkých katedrál, už byly připomenuty, přesvědčujeme se o jejich reálné existenci ostatně i dnes stejně jako o intenzitě sdělení antických či egyptských staveb. Poetiku a narativ jiného paradigmatu zase přinesly měšťanské paláce novověku, vedle nich také budovy manufaktur nebo celé industriální struktury – vysoké pece, vápenky a podobně. Dobové reflexe přitom potvrzují, že jejich participativní efekt nebyl o nic menší.
Pivovar jako městotvorný prvek
Tak třeba současnou podobu historického centra Hradce Králové zásadním způsobem formovala výstavba pivovaru. V rámci první etapy budování tohoto komplexu, který navrhl jako svoji prvotinu pražský architekt Johann Bělský, byly ve 40. letech XIX. století opraveny a propojeny původní měšťanské domy, situované v jihovýchodním cípu městského obvodu na výrazném, zdaleka viditelném ostrohu nad soutokem Labe a Orlice. Právě tady byly položeny hluboké pevné základy a směrem na jih od zmíněných domů, ale jen po hranici městských hradeb, byly vykopány a vybudovány dvojité sklepy. Nad nimi bylo vybudováno i rozsáhlé vícepodlažní nadzemní jižní křídlo pivovarského areálu – nepřehlédnutelné na snímku, pořízeném kolem roku 1868. Stará, zvětralá, špinavá hradební věž mezi pivovarem a děkanstvím, stejně jako již dříve stojící sladovna, byly smysluplně renovovány tak, že celek získal vzhled jakéhosi hradu. „Stavba neobvykle mnoho přispívá ke zkrášlení celého města“ - pochvaluje si tento razantní a velkorysý stavební zásah do veřejného prostoru tehdejší královéhradecký kronikář, národní buditel a dramatik Václav Kliment Klicpera. Není třeba velké fantazie, aby si člověk jen zběžně znalý dnešních poměrů dovedl představit masivní odpor laické i odborné veřejnosti, který by obdobný počin vyvolal dnes. Přitom poměrně brzy, v letech 1864 – 65, následovala první ze zásadních přestaveb pivovaru. Přístavbou sklepů s lednicemi vyřešila nejen rozvojové potřeby pivovaru, ale dále prohloubila pozitivní zápis pivovaru do obrazu města, mj. sochařskou výbavou průčelí nových sklepů.
Michal Šourek
Pivovar Právovárního měšťanstva, Hradec králové, pohled od jihozápadu okolo roku 1868: „slavné“ sklepy z let 1864 až 1865 se ještě ztrácejí za barokním opevněním na protilehlé straně dnešní Komenského ulice, nemají ještě nadstavby – patrná je socha Gambrina ve výklenku i lví hlavy; areálu dominuje křídlo, vybudované severně od zmíněných sklepů kolmo na původní sladovnu v první etapě výstavby pivovaru.
