Architektura vždy vztahovala své JINAK NEŽ k tradici, k historii. V moderní době však architektura tradici údajně zahodila – nemá ji k dispozici, aby architektům říkala, co dělat a jak to dělat. Christian Norberg-Schulz chtěl tento deficit překlenout teorií, opírající se o fenomenologii Martina Heideggera, při jejím formulování postupoval právě tím způsobem, který Heidegger výslovně zakázal. Ten totiž opakovaně zdůrazňoval, že jedině skrze [Bytí a čas] je možný přístup k otázce po bytí a také k jeho pozdějším dílům. Právě jejich text ovšem Norberg-Schulz povrchním způsobem převedl do karteziánských kategorií typologie, topologie a morfologie. Pozdější Heideggerovy eseje interpretoval do kuchařky receptů pro čtyři úrovně „dwelling“ člověka – od individuálních prostorů a architektonických užitků, přes úroveň komunitní a institucionální až po „environment“.
Jak myslet architekturu v technickém věku?
Uchopitelné, srozumitelné a nosné NEŽ, ke kterému by architekti mohli vztahovat své odhodlání budovat jinak, nenabídly ani další, od druhé světové války stále vzácnější komplexní teoretické snahy. Dostatečně robustní analytický fundament zpracoval naposledy Sigfried Giedion. Ten své závěry shrnul v esejích Space, Time and Architecture a v Mechanization Takes Commond. Než ale Giedion stačil formulovat závěry, operativní kriticismus – akademický eufemismus pro přání otcem myšlenky – ho svedl na dráhu promotéra architektonického modernismu. Agenda generálního sekretáře Mezinárodního kongresu moderní architektury neposkytovala prostor pro pokračování v jedinečně započatém teoretickém díle.
Zevrubnou analýzu vývoje architektury předložil v roce 2004, na samém sklonku své akademické kariéry Dalibor Veselý. Ve své knize Architektura ve věku rozdělené reprezentace ukazuje, jak se s rozvojem modernity vytrácejí metafyzická a „poiétická“ (tvořivá) východiska vzniku i působení architektury – nebo je nedokážeme pochopit a přijmout a „matematická“, respektive instrumentální produktivita pak vytlačuje tvořivost, kterou identifikujeme a oceňujeme v dílech, které nám zanechaly velké slohy minulosti.
Veselého argumentace i pozorování, o která se opírá, jsou obšírná a pečlivá. Ve svých závěrech ovšem polemizuje s Heideggerem, na kterého se jinak opakovaně odvolává. Ve Věku obrazu světa i ve svém slavném rozhovoru pro časopis Spiegel Heidegger ukazuje, že metafyzická východiska se nevytratila. Vytratit se nemohla ani ve vztahu k architektuře; problémem je naše neschopnost porozumět jim a přijmout je – uchopit myšlením základy teprve se rodícího technického věku. Praktikující architekti jsou opět zanecháni bez pomoci – bez teoretické základny, o kterou by se mohli opřít ve své tvorbě, odkázáni v lepším případě na intuici, v horším na instrumentální zadání finančních investorů.
Teorie netáhne
Teorie architektury už delší dobu není atraktivní disciplínou. Projevuje se to mimo jiné i počtem těch, kteří se k tomuto oboru hlásí - ve srovnání třeba s historiky architektury je počet teoretiků (skutečných teoretiků – nikoliv „teoretizujících“ publicistů a popularizátorů architektury) sotva desetinový, spíše menší. Soudobé teoretické práce se vyčerpávají v útržkovitých postřezích a nesoustavných, málo podložených reflexích. Útočištěm reflexe schopných autorů, hledajících teoretické zakotvení svých náhledů, se staly kritické historie. Co do komplexnosti a názornosti pohledu a zakotvení v společensko-kulturním, potažmo metafyzické kontextu tak zůstávají nepřekonaná díla starší a nejstarší – od Vitruvia přes Albertiho a Marc-Antoina Laugiera po Otto Wagnera. Stále použitelné jsou i doktríny, které předložil Johnson s Hitchcockem nebo Robert Venturi. The International Style i Complexity and Conradiction in Architecture nicméně předkládají – podobně jako Norberg-Schulz - soubory pravidel: prostor pro budování jinak, která tato pravidla dávají architektům k dispozici, byl během času - zdá se - vyčerpán.
Návraty do minulosti
Dnešním architektům, pokud hledají teoretickou oporu pro svoji snahu budovat jinak, tak nezbývá, než se vrátit k teoretickým základům položeným před více než stoletím – nebo dokonce před dvěma tisíciletími. Zvláštní situace, které nemá obdobu snad v žádném jiném oboru. Na druhou stranu: kdo z dnes praktikujícíh architektů skutečně někdy přečetl De Architectura libri decem Marca Vitruvia Pollia, De re aedificatoria (také libri decem) Leona Battisty degli Alberti, Essai sur l´architecture Marc-Antoina Laugiera i Moderne Architektur Otto Wagnera?
A jak jsou na tom v tomto ohledu ti, kteří sami sebe označují za teoretiky architektury? Přirovnání často kulhají, ale v čem se tato situace architektonického oboru liší od hypotetické situace – například – matematiky, pokud by současnou vyšší matematiku pěstovali vědci, které minulo korektní znění Pythagorovy i Eukleidových vět, nebo pokud by kolovalo více navzájem si odporujících verzí těchto matematických zákonů?
„Architektura není matematika“ namítne leckdo. μάθημα [máthema] ale také není „o počtech“ – je to označení vědy, vědění, poznání obecně. I když to nám „nematematikům“ tak nejspíš nepřipadá, matematika je ve skutečnosti … naukou o tom, jak ze své podstaty nepřenositelnou zkušenost transformovat do vědění, které lze uchovat, předávat a učit se mu … - a to se nepochybně hodí i architektuře a architektům. Respektive – hodilo by se jim, pokud by něco takového měli k dispozici. Jenže nemají! Poslední máthemu architektury předložil před více než stoletím Otto Wagner. Od té doby se daří už jen analýzám – nechme stranou jejich komplexitu a správnost – bez závěrů, uplatnitelných v praxi, nebo „kuchařkám“, interpretujícím jeden z možných náhledů jako především, ne-li jedině správný.
Michal Šourek
