I ti nejchudší lidé nutně potřebovali aspoň nějaké byty – sociálně příhodné a také hygienické a maximálně zdravé. Leckde šlo totiž také o eliminaci rachitidy a tuberkulózy, rozšířených v nejchudších vrstvách, ovšem ráz staré zástavby v tomto ohledu představoval neřešitelný problém. Ale i lépe situovaní a šťastnější obyvatelé měst prahli po jiném, novém bydlení, které by odpovídalo nové společenské situaci a novému životnímu stylu, který zaostávající Evropě představili na samém sklonku války američtí vojáci. Bylo nepochybné, že staré budovy, stará architektura ani jedno, ani druhé není schopna nabídnout, ani kdyby jí „bylo dost“ pro každého (jakože nebylo).
Frankfurtský (úspěšný) experiment
Situace byla podobná ve většině evropských zemí, nejvýraznější ovšem v Německu. Jejím odrazem a zároveň výmluvným obrazem se stal program urbanistického rozvoje (v dnešní terminologii) Das Neue Frankfurt. Ten v letech 1925 až 1930 ovlivnil všechny oblasti územního rozvoje Frankfurtu nad Mohanem, především však stál za výstavbou akutně nedostatkových bytů. Přispěl také ke vzniku a rozvoji architektonicko-uměleckého hnutí Neues Bauen a sociálního reformního hnutí. V roce 1925 frankfurtský primátor Ludwig Landman jmenoval architekta Ernsta Maye městským stavebním radním. Ten se obklopil skupinou mladých architektů, techniků, designerů a umělců, přičemž úkolem tohoto štábu bylo formulovat projekt rozvoje města a zakotvit ho v plánovacích a finančních dokumentech a ve výkonných strukturách městské správy. Industriální soutěž podle Toynbeeho to zrovna nebyla - anebo byla, ale naruby! Namísto soupeření kdo s koho, tedy kdo svůj produkt na trhu uplatní, a kdo nikoliv, se soutěžilo o to, kdo v omezeném čase a s omezenými zdroji dokáže na doslova bezedném trhu umístit více produktů.
Většinou v rámci partnerství soukromého a veřejného sektoru bylo v Mayově režii během jeho pětileté působnosti na frankfurtské radnici (po nástupu nacismu k moci v roce 1933 byl celý projekt jakožto „levicový“ zastaven) postaveno 15 000 bytů, o pět tisíc víc, než bylo plánováno. Prakticky poprvé (ve větším než experimentálním měřítku a mimo hranice Sovětského svazu) byla vystavěna skutečná sídliště, uplatnila se technologie panelové výstavby (ještě podle poměrně náročných estetických a „site-specific“ kritérií) a vznikly i první kolektivní domy. Přitom se podle hesla „bydlení je organizovaná implementace obyčejů každodenního života“ uplatnily principy funkcionalismu až do úrovně provozu domácnosti. Mayova spolupracovnice, rakouská architektka Margarette Schütte-Lihotzky navrhla pro nové bytové domy prototyp moderní vestavěné kuchyně, tzv. Frankfurter Küche.
Nástrojem nesmlouvavého snižování nákladů se stala typizace stavebních dílů – ale také upřednostňování místních stavebních podniků a zaměstnávání nezaměstnaných. Vznikla i řada veřejných budov a prostranství, tržnice, školy, hřbitov i garáže. Bytová výstavba směřovala do nově zakládaných satelitů na okraji města, obklopených zelení, protože centrum mělo zůstat vyhrazeno administrativě a obchodu. Striktní oddělení bydlení a výroby podle Athénské charty ale nemělo být dogmatem, Mayův tým si ještě uvědomoval význam dobré pěší dostupnosti, takže například v blízkosti rezidenčních satelitů měly vyrůst i nové výrobní kapacity.
Sovětská (neúspěšná) mise
Předčasné zastavení projektu Das neue Frankfurt se časově sešlo s voláním „socialistického ráje“, tedy Sovětského svazu. Mayova brigáda (kromě Maye ještě Schütte-Lihotzky, její manžel Wilhelm Schütte, Arthur Korn, Fred Forbat, Hans Schmidt, Walter Kratz, Heinrich Eggerstedt, Erich Mauthner, Mart Stamm a další) přijala pozvání stalinského režimu, aby budovala nová sovětská města. Podle úvodního záměru jich mělo být dvacet, přičemž první na řadě byl Magnitogorsk, který byl už ve výstavbě. Nicméně tady i v případě dalších měst – Orsku, Novokuzněcku, Leninsku-Kuzněckého, Kemerovu, Nižním Tagilu - byli May a jeho spolupracovníci brzy frustrováni nerozhodností a nedůvěrou odpovědných úředníků, korupcí a neustálými odklady.
O Toynbeeho soutěži nemohla být řeč, namísto středověké regulace nastoupila regulace socialistická, a to ještě tvrdší, s ještě represivnějšími a destruktivními účinky. Architekti sami se ale na své sovětské misi také dopouštěli koncepčních chyb. Kamenem úrazu bylo například drsné klima, striktní funkční zónování se dogmatizovalo a stalo se schematickým, ideologie kolektivismu zase zlikvidovala urbánní veřejný prostor. Nespokojenost tak byla na obou stranách. Mayova smlouva vypršela v roce 1933 a on odjel za novým životem do Britské východní Afriky (Keni). Řada jeho kolegů se ovšem ocitla bez angažmá – a v nemilosti sovětského režimu, který přehodnotil svůj vztah k západním architektům. Mayovi spolupracovníci přestali být stalinským režimem považováni za pokrokové a jejich tvorba byla posléze označena za kapitalistickou a odporující sovětské doktríně.
Lákavé vize versus problematická praxe
Socialistická sídliště ale už byla na světě a socialistická masová výstavba založená na typizaci a prefabrikaci také - a ta i ta nejen na území tehdejšího sovětského státu. Jejich kořeny v Athénské chartě jsou nezpochybnitelné (Ernst May byl signatářem charty a jedním ze zakladatelů Congrés International d´Architecture Moderne – CIAM - Mezinárodního kongresu moderní architektury). Formové, estetické „úspěchy“ tohoto architektonického hnutí jsou rozporné. Unité d´habitation má své pevné místo v učebnicích architektury stejně jako Pruitt-Igoe, ovšem jako příklad selhání městského plánování, případně jako symbol „pádu modernity“ [Charles Jencks]. A československým panelákům ze sklonku socialistické éry je označení „architektura“ leckdy vůbec upíráno.
Architekti, kteří se podíleli na plánování „socialistické“ výstavby, se leckdy (také například v Česku) zaštiťují pozitivním společenským přijetím nových bytů. A současně poukazují na ekonomickou nemohoucnost veřejného stavebníka, pokud jde o nedostatky, které nelze přehlédnout. CIAM jako instituce a nositel Athénské charty se od ní ale nikdy (dostatečně) nedistancoval. Rozpor a nesoulad mezi výsledky, ke kterým moderní architekturu dovedla nezvládnutá sociální a ideologická mise, kolektivismus a důraz na produktivitu a úspornost „za každou cenu“ na jedné straně, a ikonami typu villy Savoye [Le Corbusier], villy Tugendhat [Ludvig Mies van der Rohe], Německého pavilonu Mezinárodní výstavy v Barceloně [Ludvig Mies van der Rohe a Lilly Reich] nebo komplexu budov školy Bauhaus v Dessau [Walter Gropius] na straně druhé, je nepřehlédnutelný a propastný. Široké veřejnosti, pokud ji nadchly realizace, demonstrace, proklamace a vize architektonické moderny a internacionálního stylu 30. let 20. století a pokud se pak střetla se socialistickou masovou a prefabrikovanou výstavbou (v Česku, ve Francii, Velké Británii nebo v USA) se proto těžko můžeme divit, když je zklamaná a když od architektury na začátku třetího milénia nic moc neočekává.
Michal Šourek
