Rozhodnout o tom, co je na staré budově kvalitní, cenné a funkční, a co se naopak dá odstranit a doplnit stavbou s nově definovanou funkcí, optimálně vybalancovat staré a nové, to vyžaduje znalosti a zkušenosti, které každý památkář nemá - říká Roman Brychta, jeden z protagonistů ateliéru Projektil Architekti. Ten se do povědomí veřejnosti zapsal hlavně budovou Národní technické knihovny, ale také unikátním chrudimským projektem konverze kostela na galerii barokních soch.
Česko je země doslova prošpikovaná architektonickými památkami. Každá výstavba tak zákonitě přijde do styku s tímto historickým dědictvím a vztahy mezi stavebníky a architekty na jedné straně a památkáři na straně druhém jsou velmi intenzívní. Jaké vlastně jsou?
Je to opravdu případ od případu. My máme řadu velmi různých zkušeností, pozitivních i problematických. V zásadě jde jako všude jinde o komunikaci, práci si lidmi. Někde se debatuje a nakonec se domluvíte, jinde se dlouze diskutuje, ale v momentě, kdy zástupci památkářů dojdou argumenty, využijí své možnosti a kompetence a řeknou prostě „NE!“. Celá diskuse tak byla zbytečná. Z mého pohledu je obvykle toto negativní vyjádření spojeno právě s nedostatečnou kvalifikaci konkrétního referenta, který v určité chvíli začne své subjektivní názory opírat o dikci zákonů, předpisů a výnosů, které podle něj to či ono zakazují. Ale ona to takřka vždy není pravda.
Nevypadá to nijak idylicky?!
Jak jsem říkal, je to případ od případu. Také to není, mluvíme-li přímo o rekonstrukcích a revitalizacích, nijak snadná práce. Rozhodnout o tom, co je na staré budově kvalitní, cenné a funkční, a co se naopak dá odstranit a doplnit stavbou s nově definovanou funkcí, optimálně vybalancovat staré a nové, to vyžaduje znalosti a zkušenosti, které podle mého mínění každý památkář nemá. Nejde tady o nějaký konflikt, ale o absenci odborné a kreativní diskuse. Na druhé straně je nutné zmínit, že v některých případech si s památkáři rozumíme – protože nás opravdu to kvalitní staré zajímá a chceme ho také uchovat – a spojujeme se s nimi vlastně proti investorovi. Právě v zájmu zachování nějakého cenného detailu či části stavby, který investor jako historickou kvalitu necítí a nepotřebuje.
Trochu se vrátím – v systému památkové péče je přece zakódováno vícestupňové rozhodování, je tady možnost se proti prvoinstančnímu verdiktu odvolat a tak dále.
Přemýšlím o tom, proč u nás na většině míst vládne silný památkový konzervativismus, přes který se nezvyklé projekty a originální přístupy těžko prosazují. Ono to souvisí s tím takřka všeobecným názorem: co je staré, to hezké. A naopak. Je to snad i pochopitelné: malebná starobylá chaloupka prostě většinu lidí potěší víc než betonová kopule. Ale musím znovu opakovat, že v naší konkrétní práci se snažíme kolegy památkáře vyburcovat ke kreativní diskusi o tom, co z toho starého je kvalitní a jak lze vstupovat do historického objektu současným architektonickým jazykem.
Proto také u nás řada staveb na svůj „nový“ život stále ještě čeká, mnohdy bez větší naděje na zdárný konec, zmíním třeba Strahovský stadion. Podobně gigantické komplexy představují obzvláště těžký úkol pro architekty, památkáře, investory i obce. Nezřídka se v takových souvislostech objevuje názor, že pokud se pro historický objekt nenajde nová funkce, nemá cenu ho nějak chránit a je nejlepší nechat ho prostě spadnout.
Téma Strahovského stadionu mne velmi zajímá, patří k těm, které chci prověřit se svými studenty na UMPRUM. Ale zpět k otázce. Já bych tak radikální nebyl. Jde o to, o jakou budovu či objekt se jedná. Může to také být krajinná dominanta, může třeba skvěle fungovat i v městském prostoru, může to být cenná historická stopa jak samotným svým obsahem, tak i umístěním a kontextem s okolím. Všechny tyto role může stavba sehrávat i bez přímého využití, bez nějaké bezprostřední funkce. V takových případech bych byl opatrný, sejmutí památkové ochrany by mohlo přinést škody už později stěží napravitelné. Pokud jde ale třeba o zchátralý dům v městském bloku, jenž jenom degraduje své okolí, pak je úvaha o smysluplnosti existence takové stavby a její konzervace určitě na místě. I přes případnou historickou hodnotu. Navíc ve většině případů taková budova stejně dříve či později spadne. Pak ale také vzniká otázka, co takový zmizelý dům nahradí.
Vztahy investorů, architektů a památkářů, symbióza staré a nové architektury i problematika konverze historických staveb budou hlavním tématy letošního ročníku konference Křižovatky architektury. Ta pod názvem „Investor a památkář: kolegové nebo soupeři?“ proběhne v Národní technické knihovně 3. června (více informací na http://www.krizovatkyarchitektury.cz/…ntercept.asp )
Foto archív Projektil Architekti.
