„V průmyslových objektech se spotřebovává 34 % veškerého vyprodukovaného tepla. A podle našich odhadů zhruba polovina tohoto množství padne na vytápění. To nepochybně představuje pro energetické úspory, po kterých se dnes tolik volá, více než značný potenciál,“ říká Martin Studnička z ateliéru MS architekti. Jejich projekty pro společnost Linde, které vznikly s odstupem několika let a které jsou velikostí i účelem srovnatelné, jsou přitom důkazem toho, že náklady na vytápění v průmyslových halách lze omezit velmi razantně. Chce to jenom využít tepla, které produkují samotná výrobní zařízení. A ještě osvíceného zákazníka a poučený přístup architektů.
Domy nízkoenergetické, domy pasivní, zelená architektura, udržitelné stavitelství, certifikace – dnes tolik frekventované pojmy jakoby se stavbám průmyslového charakteru takřka programově vyhýbají. Téměř všechny environmentální snahy se totiž týkají jen rezidenčních a administrativních objektů, zatímco „industriál“ víceméně míjejí. V pozadí této ignorance stojí – nikoli překvapivě – především peníze. „Návratnost prostředků, investovaných do úspor nákladů na vytápění, se standardně pohybuje mezi 10 až 15 lety. V průmyslové výrobě je ovšem v těchto souvislostech i jen desetiletá lhůta stěží představitelná,“ konstatuje Martin Studnička a poukazuje tak na hlavní překážku pro realizaci tepelných úspor v průmyslových stavbách. Překážka to je ale – jak dokazují už zmíněné projekty MS architektů pro firmu Linde – spíše iluzorní nebo přinejmenším přeceňovaná.
Návratnost do pěti let
Studie, kterou M. Studnička zpracoval v návaznosti na práci jeho mateřského ateliéru na zmíněných projektech, to dokazuje přesvědčivě. Pro český výsadek firmy Linde MS architekti navrhovali a projektovali už tři průmyslové haly, první v roce 2006, dvě další loni. Ty jsou v současnosti ve stadiu realizace, přičemž „stará“ a „nové“ haly jsou víceméně totožné.
„Chceme závod přátelský k životnímu prostředí!“ – tak znělo zadání od zákazníka k nové výstavbě. Takový – stále spíše výjimečný přístup klienta – architektům umožnil věnovat se problematice tepelných úspor i s vědomím vyšších investičních nároků. Benevolence zadavatele vůči vzestupu nákladů ovšem nebyla bezbřehá: maximální návratnost investic do tepelného hospodářství projektovaných hal stanovil na pět let. „Praxe je nicméně taková, že všude jinde by to nepřipadalo do úvahy. Obvykle průmysloví kapitáni i na tomto poli trvají na návratu investovaných prostředků v horizontu dvou či tří let,“ tvrdí M. Studnička.
Jak vznikají ztráty
Hlavním problémem průmyslových objektů z hlediska topného hospodářství je únik tepla (nebo naopak vstup chladného vstupu) otvory v obálce stavby, jako jsou vrata, nakládací rampy, světlíky apod. Právě tudy či tady přijde nazmar značné množství tepla a tyto ztráty je zapotřebí vyrovnávat jeho zvýšenou produkcí pro udržení snesitelného klimatu uvnitř budovy. „Úniku tepla lze omezit například instalací druhých synchronizovaných vrat, to je ovšem považováno za překážku hladkého chodu výroby. Někde je sice mají, ale nejsou v provozu,“ popisuje M. Studnička energeticky marnotratnou průmyslovou praxi.
Kvalita izolace stěn je v tomto ohledu sekundární, teplo z průmyslových hal prostě především utíká vraty, požárními klapkami či světlíky. Problémem je i neefektivní využívání vzduchotechniky, která je regulována nekvalifikovaně a bez zapojení měřicích přístrojů a zejména bez rekuperace tepla odváděného do exteriéru. Výsledkem toho všeho jsou značné tepelné ztráty, které dále umocňuje laxní přístup managementu výrobních podniků k problematice tepelných úspor. Ve hře jsou přitom nejen tyto „endogenní“ faktory, tak také slabý tlak vnějšího prostředí. „Všimněte si, že všechny ekologické programy jsou zaměřeny na rezidence. Motivace průmyslového sektoru ze strany státu je v tomto ohledu nulová,“ konstatuje M. Studnička.
Není hala jako hala
Kontinuální práce pro společnost Linde přinesla ateliéru MS architekti unikátní možnost: stavět v rozmezí několika let v podstatě totožnou stavbu. V obou případech je to hala určená pro běžnou strojírenskou výrobu. Základem budovy z roku 2006 je železobetonový skelet s kazetovým opláštěním a střechou z trapézového plechu, zateplený vrstvou minerální vlny a vytápěný vzduchotechnikou a infrazářiči. Z hlediska tepelně-technických parametrů odpovídá minimální úrovni požadované platnými normami pro stavebnictví. Roční náklady na vytápění tady dosahují zhruba milionu korun.
