Je také na místě poznamenat, že v posledních deseti letech se v metropoli podařilo jen jednou dokončit za rok více než 5 000 bytů a například loni jich bylo jen 3 812. Volební slogany ale nakonec nikdo nebere vážně, ovšem předvolební veřejné diskuse přece jen i přes svou tradiční vágnost napoví více. Jedna taková proběhla pod patronací ČT právě minulý týden a zúčastnili se jí představitelé těch stran a seskupení, jejichž šance na získání křesel na Mariánském náměstí jsou alespoň trochu reálné. Pozorný posluchač z debaty o řešení bytové krize v metropoli bohužel nemohl mít jiný než tristní dojem. Závěr je jediný: bytová krize v Praze bude pokračovat.
Praha: bytovou krizi volby nevyřeší
Pražanům postavíme desítky tisíc městských bytů! To už pár týdnů v metru slibují Piráti. Takřka určitě tomu nevěří ani samotní Hřibovi lidé. Pro progresivistickou štiku české politické scény je ovšem víc škodlivé, že tomu dozajista nevěří ani Pražané. Ti, co se o dění ve městě zajímají, se totiž oprávněně mohou ptát, proč už desítky tisíc bytů Piráti a jejich primátor Hřib nepostavili.
Zmatení pojmů
Prvním zádrhelem zmíněné, ale i dalších debat o bytech a bydlení nejen v Praze je to, že každý mluví o něčem jiném. Jeden o bytech nájemních, druhý o bytech sociálních, další o vlastnických, ještě jiný o městských, pak jsou samozřejmě na řadě i byty dostupné – což všechno jsou ale kategorie, které víceméně nelze míchat a pro každou z nich platí něco jiného.
Dalším a možná ještě větším problémem je neznalost toho, jak u nás bytová výstavba probíhá a čím, respektive jak je řízena. Jasně to dokazovalo vychloubání některých kandidátů, kolik a kde bylo za „jejich“ starostování vydáno povolení k výstavbě bytů. Nejhorší je, že někteří možná opravdu netuší, že výstavba není (či neměla by být) schvalována na radnicích, tedy samosprávou, ale stavebními úřady, tedy institucemi státními.
Systém neřešíme!
Pražští politici také zjevně nejsou ochotni mluvit nebo dokonce řešit problémy celého systému výstavby ve městě. K těm patří notoricky známý fakt, že ji de facto i de iure řídí několik stovek lidí (často se uvádí porovnání s jinými metropolemi, kde si vystačí s pár desítkami, nebo dokonce ani ne s deseti radními se skutečnými kompetencemi) a že „velká“ Praha je často doslova bezmocná ve sporech s městskými částmi (hezký novotvar dala k lepšímu Anna Šabatová, kandidující za sdružení Solidarita, když navrhovala „odsvěřit“ hospodaření s městskými byty městským částem). Současný pirátský primátor při náznacích těchto problémů poměrně realisticky upozorňoval, že město nemůže suplovat stát nebo dokonce parlament, ale kdo jiný než samotná Praha by měla zákonodárce upozornit, že aktuální způsob řízení města je eufemicky řešeno nevhodný a jen mizivě akceschopný.
Dalším systémovým problémem české výstavby nepochybně je špatná stavební legislativa. Na to ale v diskusi jen okrajově narazil Patrik Nacher z ANO. Na jeho kritiku peripetií kolem nového stavebního zákona protivníci nijak nereagovali snad s výjimkou Jana Čižinského (Praha sobě), jenž ji smetl ze stolu stylem „když je městská část rozumná, povolování bytů není problém.“
Development je stále tabu
Vlastně žádný z kandidátů neměl odvahu konstatovat, že Praha stejně jako ostatní české obce bytovou výstavbu v minulosti beze zbytku přenechala soukromému sektoru (je přitom celkem lhostejné, zda-li podíl veřejného sektoru na posilování bytového fondu ČR v minulosti i současnosti činí či činil 2,4 nebo 6 %). Což má mimo jiné ten důsledek, že Praha byty stavět neumí, proto také Pražskou developerskou společnost (PDS) naštěstí svěřila zkušenému developerovi, a nikoli někomu z magistrátu. Jinak je to situace zhruba obdobná té, v níž by najednou neúměrně zdražil chléb (pivo, automobily) a Praha by začala budovat pekárny (pivovary, továrny).
V těchto souvislostech je také třeba návrh P. Nachera na zrušení PDS jako nadbytečné instituce, protože magistrát má přece vlastní odborníky na výstavbu, považovat za značně fantaskní. Naopak symptomatické pro diskusi bylo naprosté opomíjení už zmíněné skutečnosti, že byty v Česku staví takřka výhradně developeři a že pouhé odblokování povolovacích procesů (podle analýz Central Group je v hlavním městě pro výstavbu připraveno 134 000 bytů) by bytovému trhu a jeho klientům určitě prospělo. Slovo „development“ ostatně z kandidátských úst padlo sotva jednou. Je zřejmé, že proces, odstartovaný někdejším primátorem Hudečkem (ve stručnosti: „Development není sprosté slovo a bez něj se Praha neobejde!“), mnoho ovoce zatím nepřinesl. Značná část pražských politiků prostě věří, že bytovou krizi vyřeší oni výstavba v přímé režii města.
„Neviditelné“ jádro pudla
Nikdo z diskutujících (ANO, SPOLU, STAN, Praha sobě, Solidarita, SPD a spol.) neměl odvahu či vůli k prostému konstatování, že Praha nepotřebuje byty takové či onaké, ale prostě dostatek kvalitních bytů, které si lze za rozumnou cenu koupit či pronajmout. Což nic nemění na tom, že město samozřejmě potřebuje rovněž vlastní bytový fond – pro potřebné profese, sociální případy i jako rezervu pro akutní krizové situace, z nichž jednu ostatně právě prožíváme. Tyto městské byty, respektive jejich počet a využití ale poměry na bytovém trhu nijak zásadně nemohou ovlivnit. Toto všechno většině pražských politiků není zřejmé – trh a jeho mechanismy měli odvahu v televizní debatě zmínit, a to ještě dosti cudně, jen Bohuslav Svoboda (ODS, respektive SPOLU), P. Nacher a snad ještě Milan Urban za volební slepenec kolem SPD.
Krize nekončí
Na základě takových názorů a také politického pozadí kandidátů by tak snad pro bytovou Prahu byl nejlepší vznik koalice SPOLU a ANO. Tuto možnost ostatně už lídři obou kandidátek avízovali. Je to trochu paradoxní, ale komunální politika se u nás prostě pohybuje po jiných trajektoriích než ta vládní a parlamentní. V takovém hypotetickém seskupení by ovšem určitě neměl chybět kandidát za STAN, a to Petr Hlaváček. Ten možná jako nejspíš jediný totiž skutečně ví, zač a jak se v Praze staví a své pappenheimské (ty, kteří mají na výstavbu vliv) zná jako nikdo jiný. Proto se mu také povedlo stavění v hlavním městě, byť klopotně, zdlouhavě a namáhavě, v minulých čtyřech letech posunout alespoň trochu k lepšímu.
Jak to bude ve skutečnosti, to se rozhodne o víkendu. Každopádně ale nejsou na místě nějaká optimistická očekávání. Bytová krize v Praze bude pokračovat, a pokud bude mírnější (náznaky třeba v oblasti cen už existují), nebude to výsledek činnosti její samosprávy, ale vnějších okolností. V tomto smyslu ostatně největší smysl pro realitu a poměry ve městě prokázal Jan Čižinský (Praha sobě) – ten voličům slibuje, že bytovou krizi město pod jeho vedením a samozřejmě vlastními silami vyřeší v průběhu následujících 16 let.
Petr Bým
