Je vskutku vzrušená doba a leccos je nutné přehodnocovat. Myslíte, že nějaké zásadnější změny čekají i český development?
Jistě, leccos je jinak. Předně je tu akcent na ekologii, míním tím směřování výstavby k udržitelnosti, také k programům ESG či Green Deal a podobně. Nejsou to žádné novinky, jen se vývoj tímto směrem urychlil. Skutečnost, že by v dohledné době měly být všechny domy s nulovými emisemi, není nic nového, stejně jako potřeba projednávat každý významnější krok v oblasti výstavby s veřejností. Takových vysoce aktuálních věcí je hodně, ale nejsou to nové nápady, to všechno u nás už probíhalo. Dnes je to ovšem naléhavější a v rychlejším tempu.
Co financování – je tady ta už zmíněná zelená agenda, všude rozkolísané úrokové sazby, inflace… To je docela jiná situace, ne?
Principiálně se nic nemění, změnily se jen podmínky. Obecně jsou peníze dražší, banky opatrnější, musíme více zvažovat, jak stavby financovat, protože možností je vždy samozřejmě víc. Stejně tak vnímáme, že nejen peníze, ale také stavební práce a materiály se zdražují. Ceny pro zákazníka přitom nelze zvedat do nekonečna. Jistě, naše marže je možné snížit, tím se vyšší náklady u toho nebo onoho projektu mohou částečně kompenzovat, ale nepochybně se objeví produkty, které v současných cenových relacích ztratí ekonomický smysl. A nebudou se tedy realizovat.
Zmínil jste vyšší ceny ve stavebnictví, ale také se hodně mluvilo o personálním deficitu v tomto sektoru?!
Ano, všechno je dražší a má to ty důsledky, o kterých jsem už mluvil. Co se týká stavařů samotných – nemám pocit, že chybějí více než dřív. Ale čeho se v tomto ohledu obávám, je to, co se stane – a doufejme, že je to blízká budoucnost -, až válka na Ukrajině skončí. Teprve pak se ukrajinští stavaři začnou houfně vracet domů, kde seženou stejně, nebo možná i lépe placenou práci než v Česku. Na Ukrajinu také bude směřovat velké množství peněz do obnovy země, a je zřejmé, že se tam v tom okamžiku začnou spotřebovávat ohromné spousty stavebních materiálů. A tato situace by mohla vyvolat skutečný nedostatek lidí i materiálů a další vzestup cen i na našem trhu.
Co nijak nesouvisí s globální politickou, vojenskou a ekonomickou situací, to je naše stavební legislativa – mám na mysli hlavně nový stavební zákon. Jak vidíte budoucnost v těchto souvislostech?
Co se novely samotné týká, je pro mne poslední dění dost nepochopitelné. Ačkoli kompletní odborná veřejnost novou verzi zákona silně kritizovala nebo dokonce odmítla, vláda se stejně rozhodla ji schválit a poslat do parlamentu. Musím říci, že počínání ministra Bartoše vůbec nechápu. A vlastně to platí pro celou vládu, jakkoli si jinak nevede nijak špatně. Bohužel, právě výstavba v ní nerezonuje, jak by měla.
Pro vás jsou vždy velmi podstatné nálady a atmosféra vládnoucí na úrovni komunální politiky. Z vašich minulých vyjádření o povolování Masaryčky, na kterou shlížíme z okna, jsem vyrozuměl, že přinejmenším v Praze je už postoj komunálních politiků k výstavbě konstruktivnější než dřív?!
U tohoto projektu byly největší problémy s památkáři, což je nakonec vzhledem k lokalitě pochopitelné. Jinak bych neřekl, že by Praha nebo první městská část tomuto projektu nějak viditelně bránily. Povolovací řízení ostatně probíhá v rámci státní správy, nikoli samosprávy, ta je jenom jeho účastníkem. Samozřejmě i z této pozice lze projektu škodit, či ho podporovat. Naštěstí jsme nakonec dokázali s velkou Prahou i Prahou 1 najít společnou řeč. Výsledkem jsou postupně uzavřené čtyři dohody o tom, jak a čím přispěje naše společnost a Masaryčka městu.
Platí to obecně, je vztah samosprávy k výstavbě a developmentu vstřícnější než v minulosti?
Řekl bych, že ano. Ale je nutné dodat, že ke změně postojů došlo na obou stranách. Development přestal své nápady protlačovat silou a začal hledat dohodu s politiky. A tak začal své projekty více harmonizovat s požadavky obce či města. Na druhé straně výrazně ubylo politiků, kteří se proti výstavbě jednoznačně vymezují. Komunální politika ostatně má v současnosti jiná, jaksi žhavější témata. I dnes ale leckde vládnou zastupitelé, kteří se nijak netají tím, že jakoukoli výstavbu považují za nadbytečnou. Co se týká nás, míním Pentu, máme v tomto ohledu velkou výhodu. Na developerský trh jsme totiž vstoupili až v novém miléniu, tedy po tom zlatokopeckém a ve všech ohledech divokém období 90. let. Začínali jsme v docela jiné atmosféře, kdy už všem bylo jasné, že stavebník a obec musejí hledat shodu. Proto jsme nikdy nemuseli měnit své postupy nebo překonávat nějaké resentimenty či vyvracet špatnou pověst.
Masaryčka, Waltrovka, Vítězné náměstí a ještě další projekty zjevně zdárně pokračují, ale není jasné – a kdekoho to zajímá – co se bude dít v lokalitě Transgas.
Dnes se tam toho mnoho neděje, probíhají projektové a povolovací práce. Na začátku příštího roku bychom ale rádi zahájili přípravné práce a přeložky, abychom v létě začít dokončovat demoliční práce. Termín zahájení vlastní výstavby zatím ještě neznáme.
V posledních letech prožíváme jakousi multikrizi, určitě není třeba to popisovat. Jak to všechno vnímáte? Je to jen nějaký výkyv či havárie a za chvíli se všechno vrátí do starých kolejí? Nebo ty události přinesou do našeho života nějaké kvalitativní změny?
Obávám se, že jsme se už před časem dostali tam, kam jsme rozhodně neměli dojít. Mám na mysli tu všeobecnou neskromnost, snad je na místě i slovo rozežranost. Nic není dost a na všechno máme nárok! Žili jsme takový rozjuchaný večírek. A najednou tu máme válku, v níž umírají lidé a ničí se nezměrné materiální hodnoty. A máme ji za plotem. S jejími dopady se setkáváme každý den, což nemůžeme ignorovat, a musíme se podle toho chovat. Takže ten všeobecný mejdan tak trochu končí – a zdá se, že pro mnoho lidí je to konec světa. Nemít byt vytopený na 29 stupňů, to je pro některé z nás téměř porušení nezadatelného lidského práva! Tak bych byl hlavně rád, kdyby se svět trochu vzpamatoval. Aby třeba lidé na venkově zašli do lesa a využili těch ohromných kup dříví, které se tam léta bez užitku válí, a zatopili si v kamnech. Dříve to nikoho ani nenapadlo – prostě se otočil nějaký kohoutek a bylo teplo! To by byl takový jeden drobný krůček správným směrem. Totéž s benzínem či naftou – možná nás jejich vysoká cena všechny popostrčí k tomu, abychom udělali pár kroků pěšky nebo se svezli metrem či autobusem. Možná si řekneme, že není tak úplně potřeba pro zábavu každý druhý víkend létat tisíce kilometrů daleko. Čím víc takových krůčků, tím lépe. Ale jak to všechno opravdu skončí, na to zatím neexistuje žádná odpověď.
Petr Bým
