Neznalost ornitologie pro ptáky konec konců není překážkou úspěšného létání, stavění hnízd, kladení vajec a vyvádění mláďat. Překážkou by se stala teprve v okamžiku, kdyby bylo třeba stavět hnízda v odlišném prostředí nebo kdyby ptačí páry chtěly hnízdit a klást vejce nikoliv podle odvěkého přírodního řádu, nýbrž v souladu s životním stylem odkoukaným třeba od lidí. Jak ale ukázal Martin Heidegger, odhodlání budovat JINAK je podstatou architektury. Architektům nezbývá než budovat jinak, pokud mají v souladu s Giedionovou ambicí budovat „ducha doby“, natož pokud jejich misí má být aktivní, odpovědná a významná účast při formování správné, precizní a pravdivé společnosti (také citujeme Giediona). Budují dnes architekti jinak, nebo jsou k tomu aspoň odhodláni?
Specialisté a vizionáři
Další otázka: jsou dnes architekti skutečnými, suverénními tvůrci architektury? Jsou těmi, kteří mohou a měli by budovat? O podílu stavebníka, zadavatele na budování – nebo na budování, které se nekoná, protože bylo redukováno na pouhé stavění – není pochyb a o developerech už také byla řeč. Do procesu návrhu a projektové přípravy ale zasahuje řada dalších profesí. Jejich výčet může začít specialisty, kteří navrhují a projektují rozvody a zařízení rozvodu vody, kanalizace, elektřiny, topení, vzduchotechniky a sdělovacích rozvodů. Obdobná je i role „stavařů“ – konstruktérů, statiků, specializovaných projektantů specifických výrobků a konstrukcí pro stavby - ty všechny bychom mohli považovat za „specializované architekty“.
Rozvoj dělby práce od Vitruviových „univerzálních časů“ je nezadržitelný, bohužel všechny zmíněné profese svou úlohu jako příspěvek ke společnému architektonickému dílu zpravidla nevnímají. Situace se v posledních letech lepší, ale profesní specialisté, kteří „budují bydlení“ pro člověka, jsou stále spíše výjimkami, zatímco ti statní své řemeslo programově vztahují nikoliv k budování, nýbrž k pouhému stavění.
Zvláštní pozornost si v posledních letech vydobyla profese jakýchsi vizionářů, kteří lidstvu slibují věčný život: to je přece ještě lepší, než se podílet na prosperitě společnosti. Trvale [sic!] udržitelného života se podle nich má lidstvo dobrat tím, že bude méně spotřebovávat, chovat se ekologicky a pečovat o zachování biodiverzity (to, že vymírají marginalizované primitivní národy, biodiverzitu nezmenšuje: proto to – na rozdíl od žab, slimáků a jiné havěti – nevadí). Významnou roli v rámci tohoto tažení má sehrát stavění, které se rovněž má stát udržitelným. Co to znamená, vysvětluje dokument Evropská Agenda 21: má se minimalizovat spotřeba enenrgií a vody, mají se efektivně využívat suroviny, půda i stavební substance, stavět se má tak, aby konstrukce měly dlouhou životnost, má se produkovat co nejméně odpadu, máme vytvářet zdravé interiérové mikroklima, máme – prý – stavby příhodně lokalizovat … Odborníky na udržitelné stavění nicméně to, že se nestaví, nijak netrápí. Ba naopak - co stavba, to podle nich poškození životního prostředí. Netrápí je ani dostupnost bydlení a žádné problémy nevidí ani v kvalitě současné architektury. Už z toho je patrné, že řešení problémů, s nimiž soudobá výstavba zápolí, od nich nelze očekávat.
Veřejnost, křičící menšina a Ústava
Výslednou podobu budov ovlivňuje také veřejnost, vedle ní samozřejmě také veřejná a státní správa. O oprávnění, ba povinnosti státní správy na tomto poli vcelku nejsou pochybnosti - hájit oprávněné zájmy společnosti ve vztahu k navrhování a realizaci staveb je nepochybně třeba. Podobný, i když už o něco slabší, je mandát obecních samospráv. Otázkou je, který zájem obce je skutečně oprávněný a který – vzhledem k tomu, že zasahuje do práv jedince – už nikoliv. Už v minulém díle tohoto seriálu bylo připomenuto, že Ústava Česká republiky se v tomto ohledu vyjadřuje docela jednoznačně [§ XX]: Zásah do vlastnických práv … je možný pouze na základě zákona a za úplatu. Praxe rozhodování zastupitelských orgánů obcí ovšem velmi často vypadá, jako by zastupitelé Ústavu neznali – a jako by se ji stavebníci ostýchali připomenout. Obce neváhají uplatňovat vůči stavebním záměrům požadavky nad rámec zákonné regulace a stavebníci to vesměs strpí, případně se snaží dosáhnout svého „neformálními cestami“ - lobbováním a protislužbami. Není znám jediný případ, kdy by v těchto souvislostech byla otevřena otázka úplaty za strpění zásahu do vlastnických práv! Nebo snad právo výstavby na pozemku, který je k tomu určen platným územním plánem, v souladu s regulativy danými obecnou právní úpravou i specifickými opatřeními obecné povahy, není součástí práv vlastníka pozemku?
Rozhodující v daném ohledu je ovšem vliv veřejnosti. Tedy ona „mlčící většina“, naladěná a priori negativně a mlčením (i jinak) podporující „křičící menšinu“: nakonec veřejnost reprezentuje tato hlučná minorita. A obecní a státní správa má silnou tendenci ji respektovat - pro místního politika jsou to voliči, pro úředníky obtížní stěžovatelé. Tato „veřejnost“ se tak stává „spolustavebníkem“, aniž by si lámala hlavu s jakoukoli odpovědností. Není divu, že mít a snažit se prosazovat vizi nějakého architektonického rozvoje dnes mezi politiky není příliš časté. Obvyklý postoj starostů doposud je „nerozumím tomu – to musí nejen vymyslet, ale i obhájit architekti“.
Peníze a struktura budovy
Podobu budov samozřejmě ovlivňují i finance. Investora stejně jako banku, která poskytuje úvěr, ovšem architektura zajímá pouze jako marketingová podpora - jako „promo“ projektu. Prostorová struktura je zajímá jen v tom ohledu, jak se promítá do struktury smluv, jejichž prostřednictvím se projekt monetizuje – tedy do smluv nájemních, případně kupních. Požadována je smluvní struktura přehledná a homogenní, bez nástrah skrytých ve věcném obsahu smluv. Tento požadavek se následně promítá do fyzické struktury budovy, která má být jednoduchá, jednoznačná a přehledná; totéž platí i pro strukturu funkčního využití. Monofunkční budovy jsou preferované, naopak nežádoucí jsou funkční jednotky se specifickým způsobem využití, pokud prostorově zasahují do „bloku“ jiné funkce. Taková představa ale příliš neladí se zažitým obrazem městské budovy, v níž přízemí a část suterénů jsou využity pro obchod a služby, nad nimi jsou kanceláře a nejvyšší podlaží zabírají byty. Ty ovšem mají sklepy a garáže v suterénu, obyvatelé bytů se musí nějak dostat „domů“ přes prostor kanceláří a obchodů – takto zákonitě vznikají různé služebnosti a provozní závislosti, které se mohou stát nejen praktickým problémem, ale i právními vadami, které z finančně-ekonomického hlediska znehodnotí budovu nebo některou její část.
Náprava je věcí společnou
Výčet další profesních a sociálních skupin a institucí, které v současné společnosti uplatňují svůj vliv ve vztahu k nově vznikající architektuře, by mohl ještě pokračovat. Podstatné je, že architekt už dávno nemá postavení suverénního tvůrce architektury! Zavázanost architekta ke stavebníkovi samozřejmě existovala odjakživa, dnes je ale tato zavázanost stavebníkovi a respektování stavitelských limitů překryta a překonána „svázaností“ architektů – svázaností požadavků stavařských specialistů, státní správy a samosprávy a veřejnosti a v neposlední řadě i požadavků finančních a marketingových partnerů, podílejících se na realizaci projektu. Nepominutelnost těchto požadavků je někdy skutečná, někdy jen zdánlivá - součástí profesní výbavy praktikujícího architekta se tak stává schopnost rozlišit míru jejich závažnosti. Není to snadné, situace je velmi nepřehledná – a hlavně ve veřejném sektoru snaha splnit různé požadavky jen zdánlivě nepominutelné snadno „sklouzne“ v porušení odpovědnosti architekta vůči stavebníkovi. Veřejné architektonické zakázky se pak nezřídka stávají exhibicí neodpovědných estetických a konstrukčních ambicí na úkor schopnosti budovy sloužit účelu, ke kterému ji stavebník zadal a pořídil. Nemuselo a nemělo by to tak být! Nejen z takových příkladů je ovšem zjevné, že náprava neuspokojivé situace v architektuře a výstavbě vůbec je z velké části v rukou samotných architektů. Bylo by ale naivní domnívat se, že architekti jsou schopni zařídit nápravu sami.
Michal Šourek
