Jednotlivec nebo nějaké občanské seskupení může výstavbu, a to i velkého rozsahu a celospolečenského významu, značně brzdit. To prostě není možné. I tady musíme hledat přijatelný kompromis – říká na margo nového stavebního zákona Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank.
Česko má konečně nový stavební zákon. Co od něj očekáváte?
Jednoznačně výstavbě prospěje – mimo jiné přinese méně razítek, více respektu ke lhůtám. Ale samozřejmě nelze tuto normu vnímat jako všespasitelný krok, je to jenom nakročení správným směrem. Zákon představuje kompromis, všichni vědí, že porodní bolesti byly značné. Výsledek a očekávané dopady proto nebudou tak razantní, jak leckdo doufal. Bude zapotřebí ještě udělat ještě další kroky, hlavně směrem k ještě výraznější redukci všech byrokratických procesů, které u nás povolovací procesy přinášejí. A neúměrně je prodlužují. Byly jsme v tomto ohledu nejhorší na světě, v dohledné budoucnosti snad dosáhneme na průměr. Podle mého to ale k ideálu má ještě hodně daleko.
Ředitel IPR-u nedávno prezentoval dosti děsivý graf. Z něj jasně vyplývalo, že v minulosti každá další novela stavebního zákona vedla k dalšímu prodloužení schvalovacích procesů. Leckdo tvrdí, že nyní to bude stejné?!
Co my víme! Nepohybujeme se na půdě exaktních věd. Jedna věc je litera zákona, druhá věc, jak bude fungovat v praxi. To je skutečně ve hvězdách. Ale mám za to, že ta nová norma je natolik transformativní, je tak odlišná a přináší tak zásadní změny, že je tady podle mne velká naděje. Myslím, že to nedopadne jako po těch předchozích pokusech. Ale znovu – k ideálu máme ještě daleko.
Změny u nás podporují velcí stavebníci – stát a developeři, spolu s nimi samotní stavaři. Snad všichni ostatní je ovšem odmítají. A skoro bych řekl, že vykládat nový zákon v praxi bude spíše ta druhá skupina. Nálada ve společnosti jasně mluví proti výstavbě. Jakou váhu to bude mít?
Podívejte se, společnost je živý organismus. My se snažíme tomu dát nějaký řád. Jaká bude nyní reakce na ten pokus, to je velká neznámá. Každopádně bude chtít nějaký čas, než si tato nová legislativa takříkajíc sedne. To právě bude doba, kdy se bude rozhodovat, co bude dál. Jen málokterý zákon v životě funguje přesně tak, jak zamýšleli zákonodárci. Bude to nejspíš trochu přetahovaná mezi státem a dalšími stavebníky a obcemi a vůbec samosprávnými institucemi, které bohužel zákon spíše odmítají nebo přinejmenším silně kritizují. Ono je to logické, nový zákon je o část jejich bývalé moci připravuje, to je nepochybné. Výsledkem bude nějaká nová rovnováha, o jejíž povaze můžeme dnes jen spekulovat. Ale ať už to skončí jakkoli, v porovnání s minulostí můžeme nějaký pokrok určitě očekávat. Už proto, že každé razítko, to je potenciál pro korupci. A razítek bude rozhodně méně.
Kromě rozladěných samospráv tady máme také občany a fenomén NIMBY, ostatně víceméně celosvětový. Proč to tak je?
To je otázka, na kterou nemá odpověď nikdo včetně odborné či akademické obce. Na druhou stranu to možná není tak složité. Všichni, kdo jezdí na chalupu automobilem, chtějí co nejvíce dálnic. Ale běda, kdyby měla vést kolem jejich chalupy nebo dokonce přes její pozemek. Takže zase: hledá se nějaká rovnováha mezi zájmy a potřebami společnosti, státu a obce na jedné straně a občana na straně druhé. Ano, v Číně je to zjevně jednodušší - státní zájem na ten individuální nehledí, alespoň podle toho, co víme. U nás je to trochu vychýlené na druhou stranu. Jednotlivec nebo nějaké občanské seskupení může výstavbu, a to i velkého rozsahu a celospolečenského významu, značně brzdit. To prostě není možné. I tady musíme hledat přijatelný kompromis. Myslím, že třeba v Německu dbají na práva jednotlivce dostatečně, ale neparalyzuje to řešení společenských potřeb a problémů. Myslím, že i na tomto poli nový zákon věci posouvá správným směrem.
Hodně se také mluví o multiplikačním efektu výstavby. Ovšem v té dramatické a košaté diskusi o novém zákonu ho leckdo zpochybnil, a to včetně některých ekonomů?!
Jistě, dva odborníci vygenerují tři názory. To je další věc jako NIMBY. Ani tady neexistuje jednoznačná odpověď. Každopádně pomalá výstavba ekonomiku jako celek poškozuje, to je nesporné. A nejde jen o silnice a vůbec infrastrukturu. Dám vám vysoce aktuální příklad. Kůrovcová kalamita u nás razantně zvýšila těžbu dřeva. Ale my jsme ho nemohli zpracovat, protože jsme nedokázali rychle postavit pily a další potřebné kapacity. Takže vytěžené dřevo vyvážíme jako kulatinu například do Německa – a pak z téže země dovážíme nábytek! Vlastně vyvážíme – a velmi levně – kvalifikovanou práci, za níž později platíme.
Při našem loňském rozhovoru jste na čtenáře SF apeloval, aby nevěřili žádným makroekonomickým prognózám. Přesto – co nás čeká?
Myslím, že nás rozhodně nečeká další vlna pandemie, a tedy ani nějaké další lockdowny – očkování podle mne zabere. Takže ekonomika poroste, byť se bude stále ještě jenom vzpamatovávat z propadu v minulém a části letošního roku. Proto i zaměstnanost zůstane vysoká. Co nás bude trápit asi nejvíce, to je inflace – nabídka je kvůli pandemii slabá a poptávka naopak vysoká, a to ve všech segmentech hospodářského života. Letos ceny vzrostou nejméně o 4 % - počítám s tím, že ještě na podzim dojde k razantnímu zdražení energií a vyšší ceny avízují i výrobci potravin. Cenová hladina se nakonec určitě zvedne všeobecně, nebude to příjemné. A bohužel inflační tlaky nepoleví ani v roce 2022, byť tomu určitě bude čelit ČNB zvýšením sazeb – z dnešních 0,75 % třeba až na 2,5 %. A to například na hypotečním trhu už může představovat velký problém. HDP nicméně poroste dále a napřesrok by se měl dostat na úroveň roku 2019, tedy na úroveň před pandemií.
Petr Bým
