Nevím, kolik čtenářů si ještě dokáže vybavit, že dnešní vzhled Transgasu je značně odlišný od toho, jak vypadal v době své dostavby. Především došlo ke změnám v podobě a barvách proskleného opláštění, které je pro vzhled stavby určující. Budovy komplexu, jemuž nešlo upřít jistou originalitu, tak už ve své původní podobě neexistují. Postupně prošly mnoha dalšími úpravami, které často likvidovaly to nejcennější, co se zde nacházelo. V letech 1991 – 1997 proběhla kompletní rekonstrukce, která zapříčinila změnu exteriéru budov a podstatně se dotkla i jejich vnitřních částí. To se také projevilo v okamžiku, kdy jsme část vnitřního vybavení nabídli bezplatně pro sbírky Národního památkového ústavu a Národního muzea. Byli jsme opravdu překvapeni, že obě instituce se nakonec rozhodly především pro kousky z doby pozdější, než je doba vzniku budovy.
Záměry a realita
Torzem původního záměru tvůrců ale není Transgas jen kvůli tomu, co stojí, ale také kvůli tomu, co nestojí. Komplex byl totiž počátkem 70. let stavěn v kontextu vznikající severojižní magistrály, kdy se počítalo s mnohem větší a rozsáhlou demolicí (a novou výstavbou) celého okolí. Ta však (já říkám „naštěstí“) nebyla nikdy dokončena. Kdyby tento záměr dokončen byl, měli bychom na Vinohradech možná opravdu unikátní celek dobové architektury. Takto nám ale minulý režim zanechal jen podivné torzo, které působí v této jinak kompaktní části Vinohrad jako pěst na oko.
A netvrdím to jen já! Světoznámá česká architektka Eva Jiřičná mluví o „bezcitných solitérech“, historik architektury Patrik Líbal zase o „skupině nesourodých domů, které působí neměstotvorně, brutálně (nemyšleno brutalisticky), až agresivně“.
Neveřejný prostor
Další samostatnou kapitolou, která s těmito výhradami souvisí, je prostor v okolí budov. Transgasu chybí zejména živější přízemí a nádvoří, důležité pro městský život. Rozvolněná zástavba areálu je také příčinou obtížně fungujícího parteru budov. Na jejich nádvoří není možný bezbariérový přístup a četná tmavá zákoutí a celková nepřehlednost areálu lákají hlavně problémové osoby a naopak běžnému návštěvníkovi rozhodně na pocitu bezpečí nepřidají. Zcela zde chybí i zelené plochy.
Dalším z nedostatků Transgasu je také jeho napojení na okolní terén. Budovy podél ulice Římská vyrůstají zhruba tři metry pod její úrovní, čímž se separují od jejího života. To opět vytváří obtížně přístupný prostor plný špinavých zákoutí.
V neposlední řadě bych zmínil i palčivý problém s parkováním na jednotlivých vnitřních „náměstíčkách“. S parkujícími automobily se totiž, kupodivu, v 70. letech prostě nepočítalo. Ve výsledku tak auta parkují na všech možných volných místech v parteru budovy a degradují tak volná prostranství okolo stavby. Zkrátka a dobře, jak říká architekt Jakub Cigler: „Pokud má být místo příjemné a atraktivní, musí být s ohledem na to koncipována celá budova. Základem města jsou nejen funkční obchodní plochy, ale i kavárny, místa pro relaxaci nebo třeba pouliční vystoupení.“
Proč chránit podivný relikt?
Stále mě tedy nepřestává překvapovat, že v době, kdy jsou v Praze bourány domy s delší historickou tradicí a nesporně lépe zasazené do kontextu města, nachází podivný relikt minulého režimu v podobě nedokončeného a nedořešeného komplexu Transgasu tolik zastánců.
Jsem přesvědčen, že architektonicky hodnotný návrh polyfunkční budovy, který máme pro tuto lokalitu připraven, by ji dokázal vhodně revitalizovat. Ve zklidněném vnitrobloku by vznikl nový veřejný prostor se zelení, veřejnosti přístupnými terasami a bezbariérovým průchodem skrz území. Návrh je rozčleněn na sedm domů a reflektuje okolní měřítko Vinohrad. Budova je projektována tak, aby vyhověla přísným nárokům prestižních certifikátů BREEAM Excellent a WELL.
Možná vás překvapí, že k návrhu se pozitivně vyjádřila nejen další známá postava české architektury, Zdeněk Lukeš, ale i autor původního Transgasu, architekt Václav Aulický. Jsem přesvědčen, že toto řešení by bylo pro všechny Pražany mnohem lepší než prodlužování dosavadního nešťastného stavu, kdy jedna z potenciálně nejatraktivnějších lokalit v centru města zůstává nevyužita.
Autor je výkonným ředitelem společnosti HB Reavis pro Českou republiku.
Petr Herman
