Realizátorem průzkumu byl IPSOS, respondentů ve věku od 18 do 65 let bylo 500 a namixováni byli podle pražských demografických poměrů co do pohlaví, věku i profesí. Jeho výsledky byly dosti překvapivé. Tak například 59 % Pražanů je přesvědčeno, že v jejich rodném městě se má stavět více (rozhodně ano; spíše ano), zatímco opačného mínění je pouze 11 % (rozhodně ne), spolu s odpověďmi „spíše ne“ pak 36 %. Poměr nepřátel nové výstavby vůči jejím zastáncům je tak jedna třetina ku dvěma. Okolnost, že 63 % respondentů chce i přes novou výstavbu Praze zachovat její genius loci, na tom mnoho nemění – kdo by také chtěl, aby ho české hlavní město ztratilo.
Bydlení je problém!
Výše uvedené snad mírně relativizují odpovědi na otázku, zda Praze chybí klíčová dopravní infrastruktura. Celých 88 % účastníků průzkumu hlasovalo „ano“. Tak trochu se nabízí otázka, zda tazatel a respondent pod pojmem „výstavba“ rozumí totéž - možná, že pro někoho je redukována na opravy a rozšiřování ulic, silnic, okruhů a stavbu metra. Z dalších otázek a reakcí nicméně vyplývá, že tomu tak určitě není všeobecně – 59 % dotazovaných má totiž za to, že se v metropoli mají stavět nové byty, protože jejich stoupající cena a snižující se dostupnost bydlení je zásadním problémem (84 % odpovědí).
Hezkým doplňkem této části průzkumu je vlastně navazující otázka, která mapuje sílu známého fenoménu NIMBY. Celých 24 % respondentů by aktivně protestovalo proti rezidenční výstavbě ve svém přímém sousedství, když 12 % by svůj odpor hodlalo projevit i proti projektům v perimetru dvou kilometrů kolem svého bydliště. Na rozdíl od jiných lze ale tyto odpovědi považovat spíše za jakési varování – leckomu z respondentů se asi v hlavě honila myšlenka „jen ať vědí, že bychom si to nenechali líbit“, přičemž v reálném životě by nejspíš všichni tak agilní nebyli.
Mlčící většina versus senzace
Závěr je poměrně jednoznačný: Praha má nepřátel výstavby méně, než by se mohlo zdát podle médií i podle politické praxe. Viditelně i tady funguje další fenomén, který zatím nemá své speciální označení či zkratku, ale o to větší význam dnes má. Řeč je o křičící menšině, agilní hlučné minoritě, která ve veřejném prostoru včetně toho mediálního zabírá více místa a pozornosti, než by zasluhovala. A v kontrastu s tím standardně mlčící většina není moc vidět, protože pro média nakonec není ani nijak zajímavá. Hlouček dvou či čtyř desítek lidí se dvěma transparenty před radnicí už ovšem na nějakou zprávičku vydá. O tom, že v stejné době, kdy probíhala taková minidemonstrace, tisícovky jiných lidí byli v práci, v hospodě nebo se právě chystali večeřet, aniž by stavbou toho či onoho byli nějak dramaticky popuzeni, se v médiích neobjeví nic.
Co je důležité?
Nemá cenu si nějak stýskat - taková je dnes doba. Všichni se tak prostřednictvím médií dozvíme o pošetilcích (nebo dokonce jednom pošetilci), které rozčiluje třeba příliš nahoty v obrazových galeriích či nedostatek zvláštních toalet pro transsexuály. Vzniká tak hodně mylný a skrznaskrz virtuální dojem, že právě takové záležitosti jsou významné a pro společnost důležité nebo dokonce fatální. Naprostá většina médií ale prostě potřebuje a vyhledává události neobvyklé, výjimečné, ba extravagantní. Koneckonců - právě ta tichá majorita si to ráda přečte. Na x-té zasedání magistrátu, který se konečně snaží konečně vyřešit nějaký dopravní problém, se energie médií a pozornosti jejich auditoria už jaksi nedostává. Finálním důsledkem je pak více či méně pokřivené veřejné povědomí o tom, co je a není opravdu důležité, co je skutečná potíž a co pseudoproblém.
Výsledky průzkum a samotná realita celkem jasně dokazují, že nějak takhle to funguje i v oblasti výstavby Prahy. Ke škodě nás všech fenomén hlučné minority zasahuje i do pražské komunální politiky. V SAR jsou zatím sdruženi „realitáři“ všeho druhu – snad by stálo za to zvážit jeho rozšíření o specialisty na komunikaci s médii i s tzv. širokou veřejností. A možná by byl užitečný i nějaký odborník na politický marketing.
Petr Bým
