Finanční transakce mezi spřízněnými osobami jsou daňovým problémem odjakživa. Navíc ho globální ekonomika a s ním spjatý prudký rozvoj nadnárodních firem posunuly do vyšších či hlubších poloh, takže „vnitroskupinové ceny“ jsou předmětem zvýšené pozornosti výběrčích daní na celém světě. „U nás státní aparát na tomto poli postupuje dosti agresívně. Také proto, že celkem všeobecně se má za to, že nadnárodní firmy v zájmu optimalizace daní si tímto způsobem daňové odvody snižují,“ říká Roman Ženatý, podle něhož ale tento podezíravý postoj není žádným českým specifikem. Nejasnostem a sporům přitom napomáhá rozdílnost daňových soustav v různých zemích, takže do věci se stále více vkládají mezinárodní organizace, ať už jde o EU či OECD, a i ty jsou vůči spřízněným osobám dosti ostražité. Souvisí s tím skutečnost, že stále více přichází ke slovu spolupráce národních správců daní ve formě výměny informací.
Smlouvy a faktury nestačí
Zkoumá se všechno: účel a výše plateb za vnitroskupinové služby, skupinové struktury, postavení jejich jednotlivých součástí i jejich ziskovost - a často přitom vychází najevo, že teorie a praxe se různí stejně jako neladí praxe a smlouvy. Podle odborníků jde zmíněný verdikt NSS v tomto ohledu mnohem dále než dosud bývalo zvykem a důkazní břemeno „skupinových“ daňových poplatníků napříště výrazně ztěžkne. Tak například co se týká samotné vnitroskupinově poskytnuté služby, bude třeba velmi detailně dokládat, zda byla skutečně realizována, jestli její cena odpovídá ekonomické realitě a nikoli v poslední řadě také to, jaký přínos pro příjemce a tedy i plátce představovala.
V rozsudku se mj. uvádí, že „samotná existence smlouvy jako podkladu pro poskytování služeb bez doložení konkrétních výdajů spojených s konkrétním poskytnutím služeb obvykle nestačí. Takovým dokladem není ani existence faktur, ani samotné tvrzení daňového subjektu o poskytnutých poradenských službách; to vše totiž musí být provázáno s doklady či jinými důkazy prokazujícími přijetí konkrétních služeb.“ A tak se už dnes pečlivě zkoumají smlouvy, faktury, záznamy telekonferencí, písemná i mailová korespondence a ke slovu přicházejí i výslechy svědků, když správci požadují i spolehlivé (tedy nikoli ústní) důkazy nejen o samotném provedení služby, ale i tom, kdo a jak s nimi naložil.
Na koho to slovo padne …
Soudní rozhodnutí, o němž je řeč, je dnes staré sotva pár dní, ale jistě nebude trvat dlouho a začne být pečlivě studováno. Je to na místě. S nejvyšší pravděpodobností se totiž stane jakýmsi zpřísněným a tvrdším návodem pro činnost českých finančních úřadů – a v nějaké skupině, jejíž subjekty si navzájem poskytují služby a s nimi spojené náklady uplatňují ve svých daňových přiznáních, je u nás spousta firem.
Kdo se má podezíravých zraků daňových správců bát nejvíc? Lidé od Deloittů tvrdí, že nyní jsou v jejich investigativním hledáčku takřka bez výjimky ztrátové průmyslové podniky a jejich přeshraniční „skupinové“ platby. „Není ale žádným problémem překlopit to například do realitní oblasti,“ varuje nicméně Roman Ženatý.
V roce 2016 podle finančních statistik u nás daňové doměrky dosáhly hodnoty takřka miliardy korun a podle odhadů jejich výše za loňský rok nebude nižší. Jistě není třeba dodávat, že lepší výběr daní a eliminace daňových úniků je leitmotivem hospodářské politiky současného vládního establishmentu.
Petr Bým
