Na nedávné konferenci s názvem „Potřebuje Praha moderní architekturu? A chceme výškové stavby?“ podobně extrémních názorů nepadalo málo. Ale všem přítomným bylo jasné, že bez ohledu na svůj obsah jsou prostě nerealizovatelné. Tak třeba potřeba nové legislativy je zjevná a nezpochybňuje ji nikdo, ale jestli se u nás staví v desetiletých a delších lhůtách, pak kompletní inovace stavebního práva je běh na dobu ještě podstatně delší. Tudy cesta k urychlení výstavby určitě nevede.
Obtížné hledání shody
Na stole je tak otázka, co můžeme udělat teď, v tento moment, aby se stagnující výstavba alespoň trochu rozpohybovala. Její aktuální situaci velmi dobře ilustruje povzdech už citovaného architekta Kouckého: „Já jsem rád za každou novou budovu, i když je třeba ošklivá!“
Trochu jinak to vidí Ondřej Boháč, šéf IPRu. Ten se v neveselé diskusi pokusil nalézt alespoň jakési nouzové východisko či řešení: ano, staví se se málo, ale snažme se – když už se něco podaří – stavět pěkně! Recept na paralýzu výstavby to ale není moc účinný a není to ani použitelná instrukce pro stavebníky. „Prosím vás, všechny diskuse o estetice budov, o tom, co je pěkné a naopak ošklivé, jsou naprosto bezcenné. Každý člověk má jiné hledisko, každá doba jiná měřítka. Není to tak dlouho, co se na pražské architektuře vyučovalo, že Obecní dům, dnes považovaný za skvost secesní Prahy, je naprosto nepovedená a zavrženíhodná budova!“ – tolik v kuloárech konference, pořádané Sdružením pro architekturu a rozvoj, na toto téma řekl doyen české architektury Josef Pleskot.
Hledat konsensus i v odborné veřejnosti, jak vidno, není snadné, natož pak nalézt shodu „celospolečenskou“. Ale právě tady je možná jakási naděje. Další průzkum, iniciovaný organizátorem konference, ukázal, že – v jistém rozporu s všeobecným míněním a představami politiků – například pražská veřejnost je k výstavbě, moderní architektuře i výškovým stavbám poměrně vstřícná. Pravda, trochu jinou písničku Pražané zpívají, když se má stavět u nich „na dvorku“, ale to je věcí stavebníků, aby své okolí obtěžovali co nejméně.
Alespoň něco!?
V dosti skeptické diskusi na zmíněné akci také opět padl (a v slovní záplavě trochu bohužel zapadl) návrh, který by určitě pomohl a snad by se dal realizovat. Týká se oněch často zmiňovaných DOSů, respektive jejich stanovisek, na něž stavebníci někdy čekají i léta. Jednoduchý systém „mlčíš – pak souhlasíš“ by povolovací řízení jistě alespoň trochu urychlil. Jeho prosazení by nemělo být tak komplikované. Na tom, že by státní správa (a její součástí DOS, tedy dotčené orgány státní správy, jsou) měla fungovat kvalitně a rychle, se shodnou snad všichni. Pravda, asi s výjimkou právě oněch DOSů, ale to by nemělo tolik vadit. Na kritice a umravňování byrokracie si rád udělá body každý politik. První taková vlaštovka už ostatně přiletěla – v právě projednávané novele zákona o výstavbě infrastruktury se objevil institut tzv. fikce souhlasu. Výklad je jednoduchý - pokud by příslušný úřad nevydal závazné stanovisko do 60 dnů, mělo by se za to, že nemá námitek.
Petr Bým
