Pokud bych se měl rozhodnout s naprosto volnýma rukama, co se strahovským stadionem a žižkovským nákladovým nádražím, i přes tuto svobodu konání by moje první úvahy směřovaly ke strategickému plánu rozvoje Prahy nebo jinému obdobnému dokumentu. Oba případy, i když spartakiádní stadion jiným způsobem než nákladové nádraží, by měly totiž mít v takovém dokumentu – jako výjimečné a významné pražské enklávy - svoje místo. Vzápětí bych ovšem zjistil, že Praha žádný takový relevantní dokument nemá.

Přitom se jedná o lokality i stavební struktury, jejichž celospolečenský potenciál je takový, že na jejich rozvoji se město podílet prostě musí. Jednak proto, že projekt, který by v těchto územích nerozvíjel zájmy obce, by byl neodpustitelným promrháním výjimečné příležitosti, jednak proto, že jejich problematika je tak komplexní, že jakýkoli jejich rozvoj, který by probíhal bez kooperace s městem, by nakonec byl nevyhnutelní horší než optimální, a to i z pohledu soukromého investora.

Sokolové i Rolling Stones

V tuto chvíli se necelých dvacet hektarů Spartakiádního stadionu rozrůstá do území, které na východě začíná Petřínem, Petřínskými sady a parkem Kinských, Strahovský klášter je jeho nejsevernějším výběžkem, jižní okraj tvoří jižní větev Turistické ulice a ulice Pod Stadiony, když směrem na západ se můžeme zastavit až u Spiritky, ovšem s výběžkem k sídlišti Podbělohorská.

Dovolím si ale zdůraznit, že ta obyčejnost by neměla být výrazem privátně developerského pragmatizmu. Smysl a udržitelný modus vivendi jí dá ta významná instituce, která konverzi a revitalizaci nádržní budovy zajistí, a spolu s ní také veřejný prostor, který ji „orámuje“ a nastaví atmosféru nové čtvrti. Tedy: strategický plán rozvoje a participace veřejného sektoru – obce v širokém slova smyslu.