Ghetto, piazetta, pěší zóna aneb veřejný prostor jako problém obcí i podnikatelů

Podle veřejného prostoru poznáte, co je město zač! – těmito slovy zahájila Radomíra Sedláková už III. ročník konference Křižovatky architektury. Věnován byl právě prostoru „mezi domy“, tedy tomu, nač se u nás nejen při vzácných diskusích o urbanismus a architektuře a vůbec rozvoji měst často zapomíná. Neprávem a na škodu věci – kvalita prostoru, definovaného rozmístěním budov a jejich komplexů, má na život společnosti dopady, které není dobré ignorovat.

Problematika kvality veřejného prostoru má řadu úrovní. „Pravidlo ´nice places makes nice people´ možná tak úplně nefunguje, zatímco pravidlo negativní – graceless places do make nasty people – je bohužel podstatně účinnější,“ upozorňuje architekt a developer Michal Šourek na jeho nejvyšší „patro“. Totiž na relaci mezi psychikou, náladou a činy obyvatel na jedné straně a kvalitou města a veřejného prostoru, které obývají, na straně druhé. Sociální tenze, která poslední dobou vyvřela na mnoha místech u nás (Šluknovsko) i v zahraničí (Británie, Francie, Bulharsko), je snad bez výjimky teritoriálně spojena se odpudivými a depresivními městskými čtvrtěmi, ať už se jim říká ghetto nebo sociálně vyloučená lokalita. Respekt k všem sociálním (a koneckonců i politickým) aspektům a dopadům městského prostředí je proto podle M. Šourka základním předpokladem dnes až mantricky popularizovaného „udržitelného rozvoje“ (plné znění příspěvku M. Šourka přineseme na portálu SF v průběhu října). Měl by být také jeho východiskem. Současná praxe ovšem v tomto ohledu není a ani nemůže být jednoznačná a je zatížena jak sociálním, tak politickým i ekonomickým stavem Česka.

Jde to, ale …

„Kolem každého velkého projektu je třeba vytvořit široký konsensus,“ upozorňuje zase na neschůdnost izolovaného postupu developerů architekt Otto Dvořák, který se podílí na megaprojektu revitalizace území žižkovského nákladového nádraží. Jinak řečeno: soukromý investor nemůže postupovat bez ohledu na jiné zájmy. Každý rozsáhlejší soukromý projekt je proto třeba modelovat tak, aby byly respektovány i zájmy jiné včetně kvality veřejného prostoru. Podle O. Dvořáka je ovšem hledání optimálního či alespoň únosného průniku v České republice komplikováno v letech socialismu zakořeněnou představou o nesmiřitelném protikladu veřejného a soukromého zájmu. Za zmínku v těchto souvislostech stojí postup města Litomyšle. To donutilo investora – společnost Billa – rezignovat na jeho celosvětově užívaný typ obchodních jednotek a vytvořit pro město zcela atypický a originální projekt. „My jsme se ovšem nebáli část zvýšených nákladů investora uhradit,“ poukazuje na nikoli nevýznamný prvek kooperace soukromého a veřejného sektoru litomyšlský starosta M. Kortyš.

Naděje neumírají

Průběh konference Křižovatky architektury ukázal, že vytváření důstojného a XXI. století adekvátního veřejného prostoru je proces značně komplikovaný, ale nikoli nezvládnutelný či předem ztracený. Zřejmé ovšem je, že úsilí o jeho vyšší kvalitu bude vždy narážet na ekonomické limity, ať už v podobě vždy nedostatečných veřejných rozpočtů, či „ziskových“ bariér stavebních aktivit soukromého sektoru. Vedle peněz ale budou rozhodovat i priority veřejnosti samotné a potažmo její politické reprezentace.

V tomto ohledu jsou výsledky konference povzbudivé. Početné auditorium (kolem 150 účastníků, což je pro odbornou konferenci vysoký nadprůměr) nejenže vytrvalo až do posledního příspěvku, ale tvořili ho nejen studenti a architekti, ale právě i představitelé městských samospráv – a právě ony vposledku rozhodují „co je zač“ to které město. To bylo nepochybně výsledkem výběru aktuálního tématu, ale také nové dramaturgie konference. Ta se tentokrát snažila o více přesahů do praxe, které reprezentovaly jak příspěvky starostů, tak developerů (v případě Michaela Pánka, starosty Dobřichovic a developera nového centra Černošic, se tyto dvě role dokonce protnuly). Programová rada v čele s Radomírou Sedlákovou, naší přední kapacitou na soudobou architekturu, zjevně volila správnou notu. A že to udělají i česká města, lze snad přinejmenším doufat.

Fotografie:

  1. Cheb
  2. Litomyšl
  3. Prague River City
  4. Velká Bystřice

Exkluzivní partner

Hlavní partneři

Partneři