Potíž kupodivu není ani v ceně fotovoltaických panelů, ta už před delším časem klesla na velmi únosnou úroveň, ani v jejich instalaci na střechy budov či zelené louky. Kardinální problém je v samotné jejich výrobě – na to dnes Evropa dostatečnou kapacitu nemá. Za to jí má Čína, odkud je také 80 % evropských fotovoltaických potřeb sanováno. Přitom nejde jen o výrobní linky, které zkrátka v Evropě nemáme, ale také o potřebné suroviny. Světové zásoby „fotovoltaických“ surovin (mj. kobalt, lithium a vzácné zeminy) podle některých odhadů z 85 % přímo vlastní nebo kontroluje zase Čína. Tedy země, kterou dnes jen stěží můžeme označit za přítele či spojence.
Pevninská Čína je ale pro Evropu (často společně s Indií) zdrojem mnoha dalších, přímo existenčně významných surovin či produktů. Je jich mnoho, podle některých odhadů dnes existuje přes stovku kategorií výrobků, u nichž je Evropa kriticky závislá na importu z ČLR. A to výrobků nanejvýš důležitých. Jeden příklad za všechny: schází nám nitrocelulóza, která je potřebná k výrobě munice všeho druhu včetně té vojenské. Na pozadí války na Ukrajině a řinčení zbraní kolem Tchaj-wanu je to skutečnost takřka groteskní, což je věru velmi milosrdný eufemismus.
Čekají nás další problémy
Nelze říci, že by si tohoto stavu evropská, respektive unijní politická elita nebyla vědoma, přinejmenším v poslední době. V Bruselu už také vznikla k jeho překonání závislosti ryze surovinové na externích zdrojích jakási rukojeť ve formě dokumentu Critical Raw Material Act. A nelze také nevidět, že s přerušením či omezením přítoku energetických surovin z Ruska se Evropa dokázala vyrovnat velmi promptně, jakkoli šlo o ohromné objemy dodávek a astronomické finanční částky. (Pravda, nikoli bezezbytku – podle aktuálních statistik konkrétně náš dovoz ruské ropy poněkud paradoxně letos spíše narůstá.)
Jedna věc ovšem je najít na vysoce konkurenčním trhu jiného dodavatele jedné či dvou surovin a vytvořit adekvátní logistický systém, druhá je zajistit výrobu nikoli tak zcela triviálního produktu a k ní také potřebné suroviny na trhu zjevně deficitním – a to je případ fotovoltaiky.
Bohužel nejde jenom o ni. Poslední vývoj naznačuje, že Evropa či Unie si ve svém environmentálním tažení zadělává na další podobné krize. Tak třeba doslova prohibitivní systém emisních povolenek z evropských zemí ještě více vytlačuje „špinavý“ těžký průmysl včetně oceláren. Už nyní má polovina světové produkce oceli značku Made in China a v pětce největších „čistých“ exportérů tohoto veledůležitého polotovaru vedle Číny a Japonska figurují Rusko, Indie a Ukrajina.
Petr Bým
