Lukáš Ferkl, managing partner ve společnosti Envitrail hned v úvodu upozornil na zásadní rozdíl mezi formálním naplňováním ESG požadavků a jejich skutečnou integrací do podnikové strategie: „Jsou dva typy firem. První dělá ESG, protože to chápe jako svůj nástroj. Druhá proto, že musí.“ Podle něj je důležité, aby firmy vnímaly ESG jako rámec pro zodpovědné řízení a nikoli jako diktát.
Kateřina Eklová, spoluzakladatelka Rethink Architecture doplnila, že i v rámci ESG reportů mají firmy prostor pro vlastní nastavení priorit: „Firmy si mohou nastavit cíle tak, aby pro ně dávaly smysl – například dosáhnout uhlíkové neutrality. Některé, jako Skanska nebo JRD, jdou dokonce dál, než požaduje Green Deal.“ ESG podle ní umožňuje komplexní přístup, který zahrnuje nejen environmentální, ale i sociální a správní aspekty. „Například mohou měřit spotřebu vody, energie, množství odpadu nebo hodnotit přístupnost areálů a jejich vliv na místní mikroklima,“ dodává.
ESG standardy však dnes bývají často vnímány spíše jako komplikovaný soubor nařízení než jako efektivní nástroj. Lukáš Ferkl kritizoval především technické provedení evropské taxonomie: „EU taxonomie je velmi dobře vymyšlená a neuvěřitelně špatně implementovaná. Velice často dělá opak – blokuje udržitelnost.“ Řešení nabídl ve využití již zavedených legislativních opatření a zjednodušení přístupu.
Z bankovního sektoru přinesla důležité poznatky Eva Neudertová, expertka na udržitelnost společnosti Česká spořitelna: „V letošním roce přišla z EU reakce na volání po zvolnění, přišel návrh: balíček Omnipus, který se snaží reporting zjednodušovat, zejména pro střední a menší firmy. Ráda bych zmínila, že dokud pravidla budou ponechána velkým institucím, které mají povinnosti třeba od evropského regulátora s těmi pravidly pracovat, tak se trhu dá ulevit těžko. Pomyslné nůžky mezi reportingem a regulací se nám otevírají, takže je potřeba vědět, jak najít efektivní cestu a jak cíle dosáhnout.”
„Sama taxonomie doznala doplnění, původní nařízení byla doplněna o další aktivity, které se týkají taxonomie – na to potom navazuje implementace směrnice EPBD4 a směrnice o energetické efektivitě,” doplnil Jiří Beranovský, jednatel a partner společnosti EkoWATT. „V rámci České rady pro šetrné budovy pracujeme na tom, abychom do průkazu energetické náročnosti dostali informace, které developeři nebo vlastníci nemovitostí potřebují: například řazení budov do top 15 %, nebo informace o spotřebě budovy, o spotřebě elektřiny,” řekl.
Podle Jakuba Škalouda, projektového manažera VCES může zásadně napomoci přístupu k ESG edukace široké veřejnosti. „Někdy lidem chybí úplně základní znalosti o tom, co je to skleníkový plyn, co dělá v té atmosféře a jakým způsobem k tomu přispívá člověk. Kdyby společnost rozuměla tomu, že i bydlení, i spotřeba energie na to mají vliv, možná by nařízení Evropské unie přijímala lépe,” řekl.
„My se teď snažíme tvořit systém, aby banky a subjekty, které financují, dostávaly informace, mohly dostávat portfolia a mohly posoudit jejich kvalitu, jejich hodnotu a tedy energetickou náročnost,” reagovala Eva Neudertová. „Snažíme se na trhu developmentu, konzultantů a finančních poradců hledat tu národní definici. Klíčová jsou témata energetická, která jsou napojená na štítek energetické náročnosti a sledování uhlíku,” dodala.
Jakub Škaloud ilustroval, jak se požadavky ESG promítají i do praxe firem, které samy zatím nepodléhají přímému reportingu. „Naše mateřská společnost reportuje ESG za celou skupinu. Nepřímo nás to ale zasahuje – zavázali jsme se snížit přímé emise o 40 %, nepřímé o 30 % do roku 2030, takže k tomu máme nějakou nepřímou motivaci a perfektně to zapadá do naší strategie.“
Na závěr Kateřina Eklová připomněla, že ESG vzniklo jako nástroj pro nastavování vyšší kvality prostředí, nikoli jen pro vytváření výkazů: „Vzniklo kvůli tomu, že má nastavit normu, vizi hezkých měst. A my, abychom dobře reportovali, musíme těm normám rozumět a umět je měřit.“ Ne vše však podle ní lze měřit jednoduše: „Jak vyčíslíme, že se v budově dobře žije? Že se dají využívat veřejné prostory? A jak vyčíslíme louku? Ne všechno v udržitelnosti se dá přepočítat na peníze.“
Všichni diskutující se shodli, že klíčem k posunu vpřed je především lepší spolupráce napříč sektory – mezi developery, bankami, architekty, municipalitami i regulátory. Jak trefně uzavřela Eva Neudertová: „Kvalitně se spolu bavit, vědět, kdo by měl být u stolu. Přiznat, že ne všemu rozumím. Participace je základ, udržitelnost je risk s nějakým posláním. A pravda není tak jednoduchá, jakou bychom ji chtěli mít.“
