Chytrá horákyně aneb seriózní návrh novely NSZ

V takové situaci je nyní osud nového stavebního zákona (NSZ). Současná vládní koalice byla v době jeho přijetí v opozici a z podstaty politického boje se v rámci už probíhající předvolební kampaně musela vymezit vůči všemu, s čím přicházeli její tehdejší vládní protivníci. Doba byla vyhrocená, bylo proto třeba odmítnou i NSZ, a to bez ohledu na jeho kvalitu, oprávněnost námitek či reálnost slibů a nadějí.

Není komu co vracet!

Hlavní argument tehdejší opozice a dnešní vládní koalice zněl: vrátíme stavební úřady obcím! Větší oxymóron je těžké najít. Jak každý, kdo někdy navštívil stavební úřad, přece ví, obce dnes žádné stavební úřady nemají. Je tedy dost obtížné jim je jakkoli vracet. Jak známo, obce v přenesené působnosti pouze vykonávají určitou státní agendu. Ale i během tohoto výkonu mají zapovězeno do ní jakkoli zasahovat. (Skutečnost, že to některé vehementně dělají, můžeme probrat jindy). Kromě toho se stavební úřady v obcích podle stávajících pravidel nacházejí v konfliktu zájmů při rozhodování o záměrech plánovaných přímo v místě jejich působení. To je ona systémová podjatost, jejíž řešení jsou značně krkolomná a stavební úřady si při nich přeposílají spisy mezi sebou napříč republikou. NSZ tedy nemohl starostům sáhnout na kompetence, protože v oblasti povolování staveb nikdy žádné neměli.

To vše NSZ elegantně vyřešil – stavební úřady převedl pod stát. Dobré řešení pro všechny, což dnes neoficiálně uznávají i někteří bývalí kritici NSZ. Jenže co s tím, když je tento model v rámci plnění předvolebních slibů třeba odmítnout! Ovšem přitom zachovat jeho podstatné výhody! Model se stavebními úřady v oddělené státní sféře je základním stavebním prvkem celé rekodifikace. Jeho zrušením dojde ke zrušení většiny zlepšení, která NSZ přinesl. Řešení je, zdá se, pouze v pohádkovém světě.

Na co zapomínáme

Situace je složitá, proto jen nekritizujme a pokusme se také něco navrhnout.  Co kdybychom splnili oprávněný požadavek obcí na zachování snadné dostupnosti informací pro občany a zároveň přenesli vlastní rozhodování o záměrech do míst, která k tomu mají personální kapacitu, erudici a technické vybavení? Obce by samozřejmě měly být schopné stavebníkům poskytnout všechny potřebné informace pro jejich záměry, a to osobně, a nikoli je odkazovat on-line studium dokumentů typu územní plán či technické požadavky na výstavbu. Na druhou stranu by vlastní rozhodování mělo být centralizováno do míst, která k tomu budou odpovídajícím způsobem vybavena. Zejména při plánované digitalizaci celého procesu stavebníka skutečně nemusí trápit, kde se o jeho žádosti rozhoduje, pokud svou žádost odeslal jedním kliknutím ze svého obýváku na Portál stavebníka.

V praxi by to mohlo vypadat tak, že by si obce zřídily informačního pracovníka pro územní rozvoj, který by poskytoval občanům všechny potřebné informace o územním plánu apod. a zároveň o tom, jak podat žádost, když případně by mohl také asistovat u složitějších projektů. Na druhou stranu by takto byla zachována centrální úroveň rozhodování s personální, technickou a v neposlední řadě metodickou agendou.

V rámci boje o počet a sídla stavebních úřadů se také často zapomíná na to hlavní, o co jde! Jedině důsledná integrace dotčených orgánů, jejich redukce a omezení správních aktů, které vydávají, při zachování ochrany veřejných zájmů, povede ke zlepšení současného tragického stavu povolovacích procesů ve výstavbě. Tuto integraci je nemožné uskutečnit v obcích. Je však možné ji provést na státní úrovni s veškerou kvalitou a odpovědností, tedy včetně vydávání rozhodnutí. Digitalizace, jakkoli opožděná, by pak mohla být onou pověstnou sladkou tečkou. Při úvahách o řešení je hlavně třeba otevřít mysl a zbavit se ideologie a utkvělých představ. Jedině tak se všichni povozíme na společné koloběžce.

Autor je ředitelem Asociace developerů.

Tomáš Kadeřábek