Architekt Vladimír Soudek jako stavební inženýr promoval na pražské ČVUT, ale osud ho v roce 1985 zavál až do Spojených států amerických. „Před emigrací jsem samozřejmě hledal informace o podmínkách práce architekta v USA, ale zjistil jsem jen velmi málo a i to málo se později ukázalo jako velmi nepřesné a většinou mylné,“ popisuje dnes své začátky ve Spojených státech V. Soudek. Přinášíme vám už 4. část jeho vzpomínek.
Snad každý touží po tom, aby se skutečně postavil na vlastní nohy. Nebyl jsem výjimkou – vlastní firmu jsem měl od roku 1996 do roku 2000. I tato etapa mé profesní kariéry mi přinesla řadu cenných zkušeností a poznatků.
Domov důchodců za týden
V té době v USA vládla značná prosperita a některé firmy byly zavaleny zakázkami. Já jsem kromě zakázek přímo od klientů spolupracoval s několika místními architekty a měl jsem tak řadu šancí, jak je poznat skutečně zblízka. Potkal jsem se tak s řadou zajímavých lidí, zvláště ovšem vzpomínám na jednoho z nich, jenž měl ojedinělou osobnost. Jeho firma, kde zaměstnával tak šest až osm pracovníků, sídlila na architektově farmě, k velké garáži přistavěl několik místností a vybavil je pracovními kójemi s počítači. Nejvíce projektoval domovy důchodců, a to všech druhů, od pouhých ubytovacích kapacit pro seniory až po zařízení, která poskytovala celodenní zdravotní péči. Architekt si pro všechny tyto případy vypracoval základní koncept a ten s každou další zakázkou už jenom vylepšoval. Jednalo se tedy o upravené opakované projekty, ale zato realizované ve velkém stylu. Včetně toho, že architekt sám často fungoval jako generální dodavatel – v každé lokalitě zaměstnal stavbyvedoucího a dirigoval ho na dálku telefonem. Měl velmi dobrý odhad ceny projektu, stavby a času výstavby, takže už při sjednávání zakázky měl připravenou cenovou kalkulaci. Konkrétní úprava typového projektu nezřídka trvala necelý týden a na jehož konci už letěl do toho kterého státu s žádostí o stavební povolení. Ovšem nakonec byl v takové tísni, že si koupil letadlo, na plný úvazek zaměstnával pilota a většinu času pak trávil na palubě letounu. Každopádně to byl velmi svérázný člověk a spolupráce s ním mi vždy přinášela zajímavé a neobyčejné zkušenosti.
Za zmínku stojí ještě jedna věc – tehdy jsem já i moji kolegové zakázky často získávali „přes kostel“. U církevních svatostánků fungují různá školská zařízení, církve se obyčejně starají o provoz různých zdravotnických a sociálních zařízení, například právě domovů pro seniory. Samozřejmě to přinášelo hodně práce pro architekty i stavaře, takže ve většině kostelů se na nástěnkách pravidelně objevovaly poptávky po jejich službách.
LEED a udržitelná výstavba
“:http://www.seanet.com/…ack_2_08.jpg Jedna z velmi viditelných staveb státu Washington s certifikátem LEED je nová budova návštěvního centra lokality Paradise na hoře Mt. Rainier, která nahradila existující objekt postavený v 50. letech. Zúčastnil jsem se přednášky o návrhu stavby a způsobu docílení certifikačních kritérií. Původní budova měla futuristický tvar, něco jako UFO s téměř rovnou střechu. Na hoře Mt. Rainier ovšem napadne každý rok od 8 do 28 metrů sněhu. Aby se ušetřily peníze za extrémně robustní střešní konstrukci, architekti navrhli a instalovali na budovu zařízení pro rozmrazování sněhu (palivem byla nafta, a ta byla v té době velmi laciná). Přednášející architekt nás upozornil, že řešení tohoto problému bylo jednou z podmínek pro certifikaci – v nové budově bylo nutné toto zařízení odstranit. Na adresu návrhu původní budovy prohlásil, že architekt byl z Havaje a nevšiml si, že na hoře Mt. Rainier padá sníh.
Foto autor (1, 2):
- Seattle Police Station
- Návštěvní centrum Mt. Rainier
- Původní návštěvní centrum v zimě 2008
