Minulý týden se brány komplexu Arsenale a zahrady Guardini definitivně zavřely a 13. bienále architektury v italských Benátkách se pomalu odsouvá do historie. Jako největší přehlídka soudobé architektury na evropském kontinentu jistě nezklamalo. Nabídlo desítky expozic z prací stovek ateliérů z desítek zemí celého světa, na místě byly i legendy jako Norman Foster, sám kurátor letošního ročníku David Chipperfield je proslulým architektem. Výstava skončila a je čas na otázku: jaké bienále bylo, co návštěvníkům nabídlo?
Motto letošního bienále a zejména pojmenování jeho společné expozice – Common Ground, tedy cosi jako společný základ, půda nebo dokonce zájem – určitě vzbudilo lecjaké naděje. Soudobá architektura a společnost si totiž příliš nerozumějí, což je i důsledkem toho, že o architektuře se těžko mluví a ještě hůře píše – v našich mediálních časech ovšem defekt téměř fatální. Název Common Ground tak byl jistě chápán i jako příslib hledání společného jazyka či témat v relaci architektura – společnost. Bylo tomu tak – a pokud ano, podařilo se to? Stavební fórum na tuto otázku nechalo odpovědět za veřejnost laika – novináře a architekta, který je navíc ad hoc developerem.
Architektura v politickém převleku
V přízemí to vypadalo jako v nějakém haličském štetlu, v patře svědectví o bourání osad na okupovaných územích – taková byla expozice Izraele, která mj. měla ilustrovat amerikanizaci tamní společnosti i architektury. Ve francouzské, kde hlavními exponáty byla kožená amorfní křeslo-lehátka, se zase plédovalo za multikulturalismus (v době, kdy se evropské elity pomalu propracovávají k poznání, že koncepce multikulturalismu se v životě neosvědčila). Politiky bylo na bienále vůbec docela hodně, včetně nečekané expozice Republiky Kosovo, konečně základní koncept, odvolávající se na společné základy, k tomu přímo vybízel. Duchu i jen mírně konzervativnímu to nicméně mírně zavánělo politikou přinejmenším problematickou. Včetně expozice ateliéru Foster, která ukazovala hlavně záběry z trpkých střetů demonstrantů s policisty.
A také hemžení lidí na tržišti, davové nadšení na fotbale nebo koncert pod širým nebem – prostě dění ve veřejném prostoru. Expozice ateliéru Foster byla jedním z mnoha příjemných překvapení letošního Bienále. Je bezvadné – a je v tom i velký příslib do budoucna – když takhle komerčně profilovaný ateliér ukáže pochopení podstatných východisek architektury jako discipliny, která by měla disponovat vrcholnou řemeslnou kompetencí, pokud se týče prostředí, vytvářeného stavební činností člověka. Architektura „se dělá“ pro lidi. Pro ty na tržištích, v parcích, na fotbale a konec konců i pro demonstranty – a nikoli pro architekty, nikoli pro investory.
Architekti sobě!
Bienále dialog nabídlo – právě ten „common ground“, skvěle prezentovaný třeba ve venezuelské expozici dokumentárními fotografiemi z „osquatovaného“ nedostavěného věžáku. Fotografiemi, ukazujícími v podstatě běžný, každodenní, vcelku pozitivní život, byť na staveništi. Letošní Bienále bylo jeden z prvních kroků k tomu, aby ten „ground“ byl „common“ pro architekty i „obyčejné lidi“. Není na místě označovat je za neprofesionály či laiky. Vždyť všichni jsme uživatelé architektury na plné úvazky sedm dní v týdnu! Pokud takto koncipované expozice – kromě již zmíněného Foster ateliéru, Venezuely či Německa také například skvělé Tschumiho inzeráty (dvacet let staré!), Burghardtův manifest moderny, japonský „post-tsunami“ pavilón nebo triptychy „Banality dobra“ Crimson Architectural Historians – zatím nedokázaly oslovit ne-architekty, je třeba přičíst to už zmíněné a nyní snad už překonávané architektonické autopoiézi.
Architekti tak dlouho necítili potřebu komunikovat (doopravdy komunikovat, nikoli jen žádat honorář!) s uživateli své tvorby, až si na to „zbytek lidstva“ zvykl. Výsledkem je, že veřejnost, respektive lidé nevědí, co by od architektů vlastně mohli a měli očekávat, nevědí, co architektura umí či by měla umět. Pravda, dost často to nevědí ani ti, kdo se kreslením domů živí. Ale to se snad časem poddá.
