Pokud taková plošná péče o stavební odkaz minulosti nemá oporu v teorii, která by dostatečně robustním způsobem definovala, vykládala a podporovala předmět její péče, stává se z ní bezohledná konzervace. Bezohledná v tom smyslu, že se neohlíží na souvislosti a nebere v úvahu konkurenční hodnoty. Jedinými kritérii pro ni jsou stáří a materiální existence. Stará „cihla“ má vždy přednost před „cihlou“ mladší, a „cihla“ už fyzicky existující má přednost před záměrem doposud nematerializovaným. V situaci deficitu, či spíše absence dostatečně přesvědčivé a přiměřeně sdílené teorie je pak běžné, že jeden a ten samý „expert“ zaujímá k opravám či demolicím různých staveb nekonzistentní, navzájem protichůdná stanoviska - a skupiny aktivistů prosazují za podpory médií přístupy, které snad svědčí o rostoucím vlivu institucí občanské společnosti, ale bohužel postrádají fundovaný vztah k hodnotám navzájem konkurenčních stavebních a urbánních struktur.
Problém je ve skutečnosti ještě hlubší. Nahlížení na stavební dílo jako na materiální substanci, která vykazuje také estetické kvality, je plně poplatné zážitkové estetizaci umění na vrcholu novověku – a zvláště zavádějící v případě architektury. Architektura není výtvarným objektem, ve kterém „se dá taky bydlet“. Architektura je komplexem materiálních i mentálních funkcí; zásadní je její spjatost s bytím člověka. Termín „žitá“ architektura může pro někoho evokovat prvoplánovou podbízivost a vyvolávat negativní konotace, skutečností ovšem je, že názornější a zároveň kvalifikovanější objasnění „o co tady jde“ (zatím) není k dispozici. Tužka, například, je tužkou, ať s ní píšeme dopis příteli, nebo je jen položkou v inventuře skladu papírnictví. Naproti tomu architektura, pokud není žita, vlastně architekturou ani není - bez ohledu na to, že stále může být vizuálně atraktivní.
Sídelní kaše a veřejný prostor
„Příznivci a propagátoři architektury“ si už před časem našli společného nepřítele, který je spojuje a propůjčuje jim zásluhy: sídelní kaši. “Sídelní kaše“ je především produktem marketingové, sebepropagační zručnosti svých mluvčích. Skutečným klíčem k pochopení tohoto pojmu je veřejný prostor, respektive jeho deficit – nikoliv územní rozvoj sám o sobě. K tomu je třeba rozlišovat veřejný prostor a veřejná prostranství: ta jsou dalším „claimem“ stejného způsobu povrchního a zavádějícího nahlížení na sídelní struktury, jenž přivedl do českého prostředí i onu „sídelní kaši“. „Sídelní kaše“ je ovšem jen jednou z cest k deficitu fyzického veřejného prostoru v sídelní, chcete-li urbanistické struktuře. Jádrem problému je tento deficit. Fyzický veřejný prostor odjakživa byl a ani dnes nepřestal být platformou urbánní komunikace a urbánní komunikace je základním principem „polis“ – tedy obce, ať ta obec sídlí ve městě, nebo na vsi. Urbánní komunikace při tom není o motorové ani pěší dopravě, je to komunikace mezi lidmi: sdílení, předávání a získávání nejrůznějších hodnot (ekonomických statků) materiálních i nehmotných, tedy duševních i duchovních. Města byla zakládána především jako tržiště a dílny, byla zakládána pro veřejný prostor, ve kterém taková komunikace probíhala. Předmětem „obchodu“, tedy komunikace přitom bylo spotřební zboží, potraviny, výrobní faktory stejně jako znalosti nebo umělecká díla.
Problémem sídelní kaše není (především) absence míst, kde se lidé mohou potkat - tedy veřejných parků a hospod, řečeno ve zkratce. Problémem je v prvé řadě absence potkávání samotného - sousedé se mohou potkávat také tak, že se míjejí v autech, ale to zřejmě není „ono“. V některých lokalitách sídelní kaše skutečně scházejí tradiční místa setkávání, reprezentovaná třeba už zmíněnými parčíkem a hospodou. Setkávání ale bohužel nefunguje ani v těch satelitních „sousedstvích“, která poučení (ale naivní) architekti hospodou i parčíkem vybavili. Hospoda je zavřená, protože ji těch pár sousedů neuživí, a v parčíku se potkávají leda mlčenliví pejskaři. Jádrem problému je úroveň „naředění“ veřejného prostoru. Veřejné prostranství totiž ani městská infrastruktura samy o sobě veřejný prostor „nedělají“, ten dělají lidé. Problém přílišného naředění veřejného prostoru ale není specialitou fenoménu sídelní kaše. Vzniká zdánlivě paradoxně i v celkem kompaktních urbanistických strukturách, jakmile je fyzický prostor, ve kterém se má odehrávat urbánní komunikace, příliš rozlehlý – a lidé se v něm ztrácejí a míjejí. To je příklad modernistických rezidenčních lokalit, tady zejména (ale nejen jich) panelových sídlišť. Celkem obecně sdílené mínění o slušné kvalitě bydlení v „opečovaných panelácích“ na tom nic nemění.
Problém způsobuje také dojíždění – opět nikoliv samo o sobě, ale tím, že se dojíždí především do „central business district“. Fyzický veřejný prostor v nich je nevyhnutelně atraktivnější než v periferní rezidenční lokalitě, takže kdo má potřebu fyzického veřejného prostoru, volí mezi dvěma zákonitě nerovnými soupeři. Centrum zpravidla vítězí - a vysává fyzický veřejný prostor z periférie.
Stavitel, architekt, umělec …
Stále větší popularitu získávají různé modifikace „architektonické teorie“ udržitelného stavění. „Jak to, že nemáme teorii architektury: máme přeci pravidla udržitelného stavění – dokonce kodifikovaná ve strukturách Evropské unie“ - říká Agenda 21 pro udržitelnou výstavbu. Podle ní stačí minimalizovat spotřebu energií a vody, efektivně využívat suroviny a půdu, stavět tak, aby stavby měly dlouhou životnost, minimalizovat produkci odpadu a znečištění a zajišťovat zdravé vnitřní prostředí – a architektura „je tu“. Opravdu jsme přesvědčeni, že to je ta teorie architektury, která architekturu vrátí znovu do summum templum a „zařídí, aby se zase stavělo“?
Architektura trpí také nevyjasněným vztahem ke stavitelství (a nejspíš i naopak). Habituální historie architektury nás učí, že bývaly doby, kdy „byli jen architekti – žádní inženýři – a architekti zvládali vše“ – včetně stavby hodin a hydraulických zařízení, jak uvádí Vitruvius. Za rozštěpení oboru mezi architekty a inženýry prý „může“ založení École Polytechnique v Paříži roku 1794. Ale – české vysoké učení v Praze založil Christian Josef Willenberg už roku 1717 jako školu pro „Ingenieurkunst“! Britský Iron Bridge – legendární inženýrské dílo – ovšem navrhl roku 1780 Thomas Farnell Pritchard – architekt, především (do té doby) dekoratér interiérů. Už Alberti hovořil o tesaři jako o nástroji v rukou architekta. Tesaři, potažmo stavitelé tedy zřejmě byli samostatným řemeslem, autonomním ve vztahu k architektům, nejpozději v 15. století a stejně tak zřejmě zedníci, kameníci … Neméně autonomně se cítí ve vztahu ke stavitelům i (někteří) moderní architekti. Připomeňme van Doesburgovu výzvu, „ať se stavitelé snaží [naplnit prostorotvorné formové ambice architektů]“. Je architektura skutečně „stavitelským uměním“, jak uvádí wikipedie, ale i četné, za seriózní považované zdroje? Nebo na svou dokonalejší definici čeká? Pro potřeby tohoto seriálu už jedna definice architektury byla nabídnuta. Třeba komunikativní pojetí architektury zapadne do kontextu nové, robustní, fundované, přesvědčivé a přiměřeně návodné teorie architektury – až bude formulována.
Michal Šourek
Tímto dílem seriál ing. arch. Michala Šourka „Architektura v moderní době“ končí. Samozřejmě v něm ani zdaleka k současnému stavu architektury a její roli ve výstavbě nebylo řečeno vše. Sám autor i redakce SF proto doufají, že k tomuto tématu se v nepříliš vzdálené budoucnosti vrátíme.
