Praktická, fyzická architektura vždy vzniká v kontextu konkrétní společensko-kulturní situace: jejími složkami, těžko pominutelnými ve vztahu ke stavebnímu rozvoji, je rovněž praktické hospodaření a ekonomické uvažování stavebníka i obce. Ne nepodobně architektuře, také ekonomie se dnes (pravděpodobně) nachází na rozcestí, jak upozorňují četní ekonomové, například Kate Raworth, Steve Keen nebo Tomáš Sedláček.
Symbolem a mottem příští ekonomiky má přestat být růstová trajektorie hrubého domácího produktu. Raworth znázorňuje nové ekonomické paradigma jako doughnut, americkou koblihu s „dírou“ uprostřed. V této díře se nacházejí společenské základy ekonomiky: přírodní zdroje vody, ovzduší, surovin a energie, infrastruktura a bydlení, rovnost pohlaví a sociální rovnost, politická práva, mír a spravedlnost, pracovní a výdělečné příležitosti, vzdělání a zdraví. Tyto základy obemyká prstenec národních hospodářství – regenerativní a distributivní [respektive participativní] ekonomiky, která vytváří bezpečný a spravedlivý prostor humanity. Vně tohoto prstence, nad hospodářským stropem, se nacházejí klimatické změny, nadměrné okyselování oceánů a chemické znečištění vůbec, dusíková a fosforová zátěž, úbytek zdrojů pitné vody, degradace zemědělsky využitelných půd, pokles biodiversity a úbytek ozonové vrstvy. Steve Keen na rozdíl od Raworth neposouvá ekonomii do sféry environmentalistického diskursu. Podrobuje kritice současný hlavní ekonomický proud, tedy neoklasickou ekonomii, a upozorňuje na nepředvídatelné a nekontrolované důsledky aktuálních monetárních paradigmat a růstu soukromého dluhu – jehož podstatnou část tvoří dluhy hypotéční, tedy závazky bezprostředně spojené se stavebním rozvojem.
Pražské vzestupy
Ale nejen prostřednictvím hypotéčního financování je stavební rozvoj spjat s ekonomikou! Architektuře a výstavbě se historicky vždy dařilo v obdobích ekonomického růstu – jeho indikátorem či potvrzením byla během novověku magická hranice tříprocentního růstu hrubého domácího produktu. Metropole se staletou historií jsou ilustrací a dokladem tohoto vztahu. Měřítko města srozumitelně a průkazně reflektuje společensko-kulturní situaci - její architektonický projev a odraz ve fyzickém prostoru překrývá případné výjimky, reprezentované partikulárními architekturami. Například Praha ve svém vývoji od raně středověkého počátku prožívala překotná střídání společensko-kulturních, politických a ekonomických vzestupů a úpadků: byla městem královským, byla i sídelním městem císařů Svaté říše římské národa německého – ovšem ve dvou epizodách, které dělila dvě a půl století a husitské bouře, interregna, decimující morové epidemie a devastující požáry.
Další hospodářské a společensko-kulturní vzepětí zažívá Praha až v závěru dlouhého devatenáctého století a ve dvacátých letech století následujícího. Mezi tím ji zase postihují úpadky – a také nové, krátkodobé vzestupy. Ve všech těchto šťastnějších obdobích se v Praze staví. Vlnící se, spíše lámající se pomyslnou křivku růstu hrubého domácího produktu metropole (pády i obrození Prahy byly často náhlé, prudké a krátkodobé) odráží bohatství architektonických forem a stylů v pražském veřejném prostoru. Architekti i stavitelé vyzvaní, aby zhmotnili ekonomický úspěch, „znali trendy“. Věděli, jak se stavělo mezitím ve šťastnějších konkurenčních městech, a budovali nové budovy a nové městské enklávy vždy v „posledním“ duchu, tedy odlišně od předchozí éry rozmachu. Mnohdy sotva začali, vzestup znovu vystřídal pád a leckterý záměr či projekt musely počkat až na příští období prosperity. V takové další etapě rozvoje ale už byla architektura budována v novém duchu, často se neohlížela na předchozí etapu teprve nyní dokončovaného celku.
„Jednotní“ Nizozemci
Obraz nizozemských měst – například – se od pražského na první pohled odlišuje menší růzností stylů, jednotou architektonicko-urbanistické formy veřejného prostoru. Je totiž produktem hospodářského rozmachu nezávislého Nizozemska, úzce spojeného s prosperitou Nizozemské Východoindické (a později i Západoindické) společnosti. Hospodářskou i společensko-kulturní prosperitu této éry si Nizozemsko užívalo prakticky celé 17. a 18. století (až do roku 1795, kdy ho obsadila Napoleonova vojska). Čechy této zemi během celé své historie mohly leda závidět - i počin císaře Karla IV, který k nám přenesl své sídelní město, snese srovnání pouze z hlediska politického a v kontextu středověku. I po francouzské okupaci zůstala města Randstadu bohatá, jejich impozantní stavební (a architektonický) rozvoj se však výrazně zpomalil - aby na něj navázala až na přelomu tisíciletí éra přestaveb bývalých skladišť, doků a vůbec území, která dříve sloužila námořní dopravě. Dochovaná podoba center Amsterdamu, Haagu, Rotterdamu (kdyby ho v roce 1940 nezničily německé nálety) nebo Utrechtu je obrazem především 17., už méně 18. století. Architektura je to jedinečná, z hlediska forem však vlastně jednotvárná.
Rotterdam: nová výstavba ve starém přístavu
Motorem výstavby je růst
Na první pohled není provázanost ekonomického a stavebního rozvoje nijak překvapivá. Stavění vždy bylo nákladnou záležitostí – bohaté společnosti se logicky staví snáze než chudé. Klíčem k architektonickému a stavebnímu rozvoji ale není sama úroveň bohatství, nýbrž jeho růst, tedy ten ukazatel, který jmenovitě mají nová ekonomie i nová národní hospodářství přestat sledovat. Města se rozvíjejí ne(jen), když jsou bohatá, ale (především), když bohatnou – a to i z poměrně nízkých základen. Takový poznatek už překvapit může: přesný je ovšem pouze ve vztahu k rozvoji architektonickému, především ve vztahu k rozvoji vitálního fyzického veřejného prostoru. Bohatá města jsou přirozeným „magnetem“ - přitahují obyvatele chudších oblastí. Ti věří, že v metropoli najdou kousek onoho bohatství a že se jim podaří získat ho pro sebe, když města samozřejmě lákají také distributory zboží a služeb, kteří chtějí zbohatnout jejich prodejem jejím bohatým obyvatelům. Na okrajích bohatých měst tak rostou tisíce a desetitisíce obydlí pro nové obyvatele měst – někdy bytů, někdy chatrčí ve slumech - a rostou zde i logistické a obchodní objekty. O architektuře je ale v těchto souvislostech možné hovořit jen v partikulárních souvislostech. Tak třeba v distribučních a obchodních areálech sice vznikají veřejná prostranství (leckdy i celkem nákladná), o veřejný prostor však jde jen v omezeném smyslu.
Pohled do nedávné i vzdálenější historie předkládá klíčovou roli ekonomického růstu ve vztahu k architektonickému a stavebnímu rozvoji: ne(jen) úroveň bohatství (ať už posuzovaná podle jakýchkoli měřítek), ale (především) vzestupné fáze hospodářského vývoje zanechaly ve tvářích měst otisky v podobě špičkových architektur, dnes významnou součást kulturního dědictví, a fungujícího fyzického veřejného prostoru, který si i dnes užíváme (i když třeba jiným způsobem, než k jakému byl původně určen).
Hamburk: stará rybí tržnice – a za ní mohutná bytová a komerční výstavba z počátku nového tisíciletí
Nejen základní paradigma ekonomie, tedy paradigma osobního užitku, ale i společensko-kulturní ohled architektonický tak, zdá se, nabádá k honbě za hospodářským růstem, kterou dnes ovšem masivně napadají environmentalisté i sociologové ve jménu udržitelnosti rozvoje lidské společnosti, potažmo udržitelnosti života na Zemi. Kniha Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi se stala bestselerem - ukázala, že snahy zmírňovat sociální dopady na výkon orientovaných ekonomických vzorců myšlení jsou stejně staré, jako tyto vzorce samy: jedny i druhé Sedláček datuje „od nepaměti“. Dodává tak váhu prorockému volání Johna Maynarda Keynese, že není daleko den, kdy ekonomické problémy ustoupí do pozadí a naše hlavy a srdce se budou znovu zabývat tím, co má skutečně smysl - otázkami života, lidských vztahů, stvoření, jednání a víry.
Michal Šourek
