Architekturu a vitální veřejný prostor řadíme k tomu, co má skutečně smysl (= otázky života, lidských vztahů, …, jednání a víry), dokonce na velmi významné místo. I kdyby nebyl vztah takových hodnot a ekonomického růstu zpochybněn ať už Sedláčkem, nebo Keynesem, už vzhledem k základním principům logiky by bylo chybou chápat vztah architektonického a stavebního rozvoje a ekonomického růstu jako vztah důsledku a příčiny. Pokud jsme v obdobích, která nám zanechala architektonický odkaz a dědictví fungujícího urbánního veřejného prostoru, vždy nalezli ekonomický růst, není možné z toho dovozovat opačnou vazbu.
V tomto seriálu už byla připomenuta nová sovětská města, stavěná za pomoci i západních architektů v éře NEPu (Nové ekonomické politiky), během níž se národní hospodářství Ruska a jeho satelitů vzpamatovávalo z bídy přežitého nevolnického systému, kterou umocnila občanská válka. Tato epizoda je jistě významnou kapitolou vývoje moderní architektury, ovšem kapitolou, jejíž přínos spočívá převážně v tom, že ukázala, kudy cesta nevede. Obdobná je ostatně i situace, která uvedla tyto úvahy: Česká republika zažívá od roku 2014 slušný, od roku 2015 dokonce jedinečný hospodářský růst – a přece se nestaví.
Nabízí se (nejméně) dvojí možné vysvětlení historické sovětské i současné české situace. Buďto v moderní době architektura ztratila schopnost tvořivě reflektovat hospodářský růst, nebo v historických příkladech byl vztah architektonického a stavebního rozvoje a ekonomického rozvoje ve skutečnosti vztahem nepřímým, zprostředkovaným dalšími jevy či okolnostmi. Činitelem, „aktérem“ veřejného prostoru, ke kterému se úvahy o architektuře a stavebním rozvoji stále vracejí, ať se vydaly kterýmkoliv směrem, je jistě architektura. A je jím i urbánní komunikace – služby, příležitosti k nákupu potřebných statků, příležitosti k výdělku, zprostředkování těchto benefitů a také doprava, zásobování pitnou vodou a energiemi, likvidace odpadu. To vše společně umožňuje soustředění velkého množství lidí v těsném kontaktu, ať už za účelem obchodu, výroby, intelektuální produkce nebo vzdělávání.
Lidé, veřejný prostor a ekonomický růst
Nepochybným, i když doposud výslovně nepřipomínaným aktérem veřejného prostoru jsou také lidé, respektive veřejnost. Doposud jsme veřejnost nahlíželi jako (především) příjemce urbánních benefitů, jako pasivní činitel fyzického veřejného prostor - připomeňme přívlastek mlčící, který veřejnost získala v souvislostech „nestavění“. Skutečnost je však zásadně odlišná. Veřejnost svým jednáním rozhoduje o vitalitě fyzického veřejného prostoru – nebo o jeho stagnaci a úpadku. Pokud vitální fyzický veřejný prostor je zásadním aspektem architektonického a stavebního rozvoje, který jsme doposud vnímali v souvislosti s rozvojem hospodářským (růstem hrubého domácího produktu), a pokud byla veřejnost připomenuta jako významný činitel fyzického veřejného prostoru, ukazuje se v těchto souvislostech nový konstitutivní aspekt: vztah veřejnosti k hospodářskému vzestupu. V některých historických situacích veřejnost byla přímým účastníkem hospodářského vzestupu společnosti a podílela se na jeho přínosech. Taková byla třeba situace meziválečného hospodářského zotavení Německa, Rakouska i Československa. V těchto zemích veřejnost pociťovala hospodářský vzestup doslova na vlastní kůži – a architektonická moderna byla vítána jako apoštol i nositel pokroku, který se tak nebo onak týkal prakticky každého. V této éře architekti nejen navrhovali nový životní styl. Misí architektury byla aktivní, zodpovědná a významná účast při formování správné, precizní a pravdivé společnosti. A společnost – veřejnost tento nový životní styl vítala a poslání architektury přijímala a pokud možno podporovala. Architektura, připomeňme si, pokud má formovat životní styl, musí být dostupná pro širokou veřejnost.
Sověty a architektura
Situace v Sovětském svazu ve stejné době byla odlišná. Společnost byla podřízena „diktatuře proletariátu“, veřejnost ve smyslu občanské společnosti byla marginalizovaná a bez ohledu na hospodářský rozvoj (byť převážně nesený nízkou výchozí pozicí) veřejnost ve veřejném prostoru sovětského Ruska dvacátých a třicátých let 20. století nebyla přítomna. Veřejný prostor v pravém smyslu jako prostor habermasovského komunikativního jednání v tehdejší situaci ani neexistoval. Veřejná prostranství byla stejně jako prostory divadel, kulturních institucí i další místa, ve kterých se potkávali a shromažďovali lidé, doménou instrumentálního jednání sovětského systému, beze zbytku podřízeného jeho moci.
Není potom divu, že titíž architekti a tatáž architektonická myšlenka dospívali k zásadně odlišným výsledkům „doma na západě“ a v Sovětském svazu. Odlišná byla architektura jednotlivých budov, ještě odlišnější byly výsledky, pokud se formování veřejného prostoru týče. Zatímco vídeňský Karl-Marx-Hof stejně jako meziválečný Werkbundsiedlung, ať byl vybudován ve Stuttgartu, v Praze, v Curychu, v Brně nebo ve Vratislavi, představuje dnes součást evropského kulturního dědictví a současně žádané bydlení, odkaz meziválečné sovětské výstavby je problematický jak z hlediska praktických požadavků na bydlení, tak z hlediska společensko-kulturního – z hlediska fungování, respektive nefunkčnosti veřejného prostoru. Klíčovým momentem je v jedněch i druhých případech „stará známá“ participace. Široké vrstvy, veřejnost se mohou, ale nemusí podílet na přínosech ekonomického růstu. Veřejnost může takto participovat pasivně - na tom, co na ni zbyde, nebo co jí nekontrolovaná moc přidělí, nebo může participovat jen relativně velmi málo anebo vůbec ne; nebo může dostat a využít příležitost stát se sama aktérem vzestupu s přirozeným a nepochybným právem na přiměřený podíl na výnosech. Její participace ve virtuálním – ekonomickém – veřejném prostoru se v naposled uvedeném případě přirozeně a spontánně přenáší do veřejného prostoru fyzického – na platformu urbánních benefitů.
ČR: růst bez výstavby
Česká ekonomika roste v od poloviny druhé dekády 21. století impozantním tempem, komunisté u moci nejsou, politické svobody jsou v České republice víceméně stejné jako v Německu, Rakousku nebo ve Francii. Přesto bychom se zřejmě měli ptát, jak se na hospodářském růstu podílí veřejnost, pokud nás trápí, že se nestaví. Český fenomén „mlčící většiny“ už byl prezentován a doložen dotazníkovým šetřením. Sociologické jevy přitom až překvapivě korelují s tvrdými daty - v meziročním srovnání ekonomika roste tří- až čtyřprocentním tempem, ale ceny nových bytů na hlavním českém trhu, v Praze, za poslední rok vyrostly o čtvrtinu. K tomu Česká národní banka jako první v Evropě začala zvyšovat úrokové sazby a jedním z důsledků tohoto kroku je zdražování hypoték. Dostupnost bydlení se tak dále zhoršuje, přestože platy rostou. Průměrný Čech vydělává na průměrný byt dvakrát déle než průměrný Němec. A „nemá na něj“ ani s hypotékou - v prvním čtvrtletí roku 2018 si hypotéku na bydlení sjednalo o 4 150, tedy o 15 % méně lidí než ve stejném období před rokem.
Trh vlastnického bydlení je z pohledu české veřejnosti hlavním reprezentantem stavebního rozvoje. Průměrný Čech, příslušník „mlčící většiny“, na tomto trhu neparticipuje. A nejen to: průměrný Čech ztratil naději, že by na něm někdy participoval. Pocit vyloučení je pochopitelným důsledkem takové situace - většina české společnosti dnes není v pravém slova smyslu přítomná ve fyzickém veřejném prostoru. Mlčící většina není aktérem veřejného prostoru, neparticipuje na něm, nevyužívá ho ke komunikativnímu jednání. Fyzickým veřejným prostorem jen prochází, spěchá do nebo ze zaměstnání, zásobuje se v něm potřebnými statky a venčí v něm své pejsky. Prostory v rámci sídelní struktury, které mají povahu veřejného statku, tak pro ni nejsou veřejným prostorem, nýbrž jen veřejnými prostranstvími.
Cenový vývoj trhu bydlení k tomu přispívá významně, ale není původní, ani hlavní příčinou rozšířené frustrace. Velká část české společnosti nemá pocit, že by participovala na přínosech ekonomického rozvoje. Téma, které rozpracoval David Klimeš v útlé knížce Jak probudit Česko / Recept na úspěšnou republiku zahrnuje problematiku odcizení od mzdy a daňové reformy, jasného a motivujícího systému sociálního a důchodového zabezpečení, zdravotnické reformy, probuzení občanské společnosti a principů udržitelné sociální solidarity. V každém případě dalece přesahuje, jakkoliv široce vymezený, rámec našich úvah o architektuře a budování. Architekti a developeři by si z něj přesto měli odnést ponaučení: jednak „to“ sami nezvládnou, jednak jejich kroky ve prospěch stavebního a architektonického rozvoje budou tím úspěšnější, čím více budou jejich produkty dostupnější a přístupnější pro širokou veřejnost – tedy (i) pro mlčící většinu.
Michal Šourek
