Architektura jako profese i chápání architektury jako oboru kreativity a zároveň produkce se dnes pomalu, snad ale přece začíná vracet ke svému původnímu poslání – totiž formovat fyzický veřejný prostor jako komunikační platformu.
Současně před ní leží bezprecedentní příležitost, spočívající ve využití aktuálního bouřlivého rozvoje virtuálního veřejného prostoru, jmenovitě technologií virtuální a rozšířené reality (VR). To je příležitost ke změně paradigmatu navrhování architektury.
Covidová akcelerace
Prvnímu z trendů prospěl Covid-19. Teprve když se uzavřely restaurace i kanceláře a vylidnily ulice a parky, došlo nám, že internet, Netflix, Tik Tok i Only Fans jsou jen náhražka. Potřebujeme být mezi živými lidmi, potkávat se s nimi, mluvit s nimi. Karanténní opatření, lockdowny a práce z domova ale podpořily i druhý z trendů. Když už přece máme být někdy odkázáni na virtuální svět a virtuální komunikaci, ať aspoň jsou co nejvěrněji podobné fyzické realitě, ať je můžeme využívat co nejpřirozeněji. Tak, jak jsme zvyklí z reálného světa – ať jsou co „nejreálnější“.
Oba trendy se setkávají, spojují, a výsledkem je virtuální (případně rozšířená) realita. Skoro každý jsme už někdy měli na hlavě a na očích „head set“ a prohlíželi jsme si prostory a předměty „jako živé“. I obyčejná 3D kina, která tu máme už deset let, nabízejí zážitek, hlavně dynamický prostorový vjem, nebývale realistický. Ale vždy – doposud – jsme byli jen pasivními diváky. Ano, pražské studio Virtuplex umožňuje reálný pohyb ve virtuální realitě – na fyzických 600 metrů čtverečních nabízí i elementární interaktivitu. Nelíbí se vám barva obkladu? Vyberte si z knihovny jinou - a ona se v mžiku přenese do prostoru, který si prohlížíte. Nelíbí se vám židle? Vyberte si z katalogu jinou, a v mžiku je ve virtuálním prostoru, ve kterém se procházíte.
Co dokáže VR
Ale to není navrhování. To je starý, neohrabaný proces pokusu a omylu, intuitivního návrhu na slepo, pak jeho ověřování a optimalizace, ovšem znovu na slepo – a tak mnohokrát dokola, dokud se nepovede naslepo trefit „to pravé“. Nebo dokud se autor neunaví tak, že se spokojí se suboptimálním výsledkem. Proč ale nepřenést do virtuální reality celý proces komplexního návrhu architektury?! Technicky to je, nebo brzy bude možné, máme ale důvod o to stát? Staré problémy známe – opravdu v prostředí VR zmizí?
VR skutečně nabízí zlepšení, usnadnění návrhového procesu a zvýšení jeho efektivity i produktivity. Pokusím se ukázat proč a jak to dokáže:
- Architektura je zásadně prostorová disciplína – je o zážitku prostoru a v prostoru. Ale od nepaměti až do současnosti jsou architekti odkázáni na pouze dvojrozměrné zobrazení, jakmile chtějí svou myšlenku zachytit anebo sdělit. Fyzické modely tento handicap řeší jen nedokonale a nahodile a k reálné interpretaci architektury mají daleko i modelovací a renderovací počítačové programy. Pokud někdo s takovým hodnocením nesouhlasí, ať si vyzkouší VR. Změní názor!
- Samostatným, zato velmi zakořeněným problémem současného architektského softwaru bez výjimky je jejich zásadní orientace na konstrukce místo na prostory. To, že konstrukce mohou být modelovány v prostoru, nic nemění na tom, že soustředění na ně svádí ke ztrátě zřetele k architektonickému prostoru. Dopadem či výsledkem obou deficitů pak je, že architekti, aniž by si to uvědomovali, navrhují jen to, co dokáží nakreslit a především zadat do počítače! Místo toho, co by navrhovat měli – venkovní prostory, místnosti …
- Není zavádějící přirovnat obvyklé výkresové reprezentace architektury – od prováděcí dokumentace až po fotorealistické vizualizace – k návodům, které spolu s balíčky stavebních elementů prodává společnost LEGO. Průměrné sedmi či osmileté dítě toho podle takového návodu moc nepostaví! Dejte mu ale univerzální „kostičky“ a volnou ruku – dům pak postaví snadno a rychle. Stavební kostičkou architektury je prostor. Architekti nejsou malé děti, ale sotva někdo bude pochybovat o tom, že by se jim tvořilo snáz a s lepšími výsledky, pokud by měli k dispozici stavebnici, jejímiž prvky či elementy jsou flexibilní, proměnlivé a snadno „skládatelné“ prostory - ve virtuální realitě je to možné. Pak nejen půjde architektům jejich práce snáz a rychleji od ruky, ale bude mít i lepší výsledky. Prostě budou ve virtuálním prostoru tvořit virtuální dvojče budoucí architektury!
- Ve finální fázi se ovšem architektura musí nějak zhmotnit. To znamená převést architektonický návrh (vytvořený ve VR) do stavitelského standardu. Nejpokročilejší současný standard stavební dokumentace představuje BIM – ovšem prostředí BIM a VR jsou (zatím) dvě odlišná prostředí. Nebude rozdílnost těchto dvou prostředí zásadní překážkou v projektování materiální substance architektury? Odpověď zní: nesmí být! Přitom není možné spokojit se s nutností vytvořit ručně od začátku nový BIM model konstrukce budovy podle virtuálního dvojčete budoucí architektury ve VR prostředí. Naštěstí si vývojáři vědí rady a už pracují na hladkém procházení rozhraním mezi oběma prostředími.
- VR ale otevírá nové možnosti nejen pro navrhování a projektování. Oba procesy jsou náročné na komunikaci – v rámci pracovního týmu, s konzultanty, se stavebníkem, s úřady, s investory a s poskytovateli finančních služeb, s obcemi, s komunitami či s veřejností. Ale VR je prostor – z podstaty veřejný prostor, i když virtuální. Takže: vítejte všichni! Asi ne všichni najednou, ale i tak v sestavách a s lehkostí doposud nepředstavitelnou. Přitom komunikace může být instantní. Máte připomínku nebo nějaký návrh? Není problém – vyzkoušíme – a výsledek vidíte hned!
- Nové technologie jsou možná i předzvěstí další bezprecedentní změny prostředí, v němž architekti pracuji. Od nepaměti až do současnosti kapitálem architekta byla jeho imaginace a kreativita, vedle toho také technické a organizační znalosti a dovednosti. Vše ale bylo jen v jeho hlavě - do té se ovšem nedá investovat bezprostředně! Díky tomu je architektonická praxe nejpodinvestovanějším mezi obory komerčních aktivit, které mají každodenní i dlouhodobé, bezprostřední i zprostředkované zásadní dopady na životy lidí, komunit, obcí i celé společnosti.
Takové konstatování nejspíš vyvolá zdvižená obočí, ne-li nesouhlas! Co všechny ty autocady, revity, archicady a také 3D maxy, lumiony, …?! Musím připomenout, že celá oblast CAD byla původně vyvinuta pro potřeby strojařského navrhování a projektovaní a spolu s produktovým designem, který se přidal později, jí dominují dodnes. A jako praktikující architekt musím konstatovat, že tento původ dodnes ovlivňuje funkce i paradigma architektského softwaru – ke škodě architektury a architektů. A lumion? Ten je zase „melouchem“ průmyslu herního softwaru, který se už nemohl dívat na neohrabanost CADovských vizualizačních programů.
Michal Šourek
